Vyjel jsem od baráku a upadlo mi zadní kolo, vzpomíná Jan Koťátko na první jízdu

Honzo, tys mi na začátku sezóny říkal, že rád hraješ fotbal. Trvá to pořád?
Určitě. Teď skončila sezóna, takže o víkendu normálně hraju fotbal za Frýdlant v Čechách.

Snažíš se nastoupit ve většině zápasů?
Na podzim samozřejmě nemůžu vůbec, ale na jaře ano. Ve Frýdlantu jsou navíc dva týmy, "A" a "B" – když můžu, tak hraju za áčko, když mi to nevychází, nastupuju za béčko.
A po fotbale jsou tak krásné večery... (na Koťátkově tváři se objevil zasněný úsměv)

Můžeš takový večer popsat?
Radši ne. Tam to není jako tady, tam se hraje pro zábavu. Sice taky bývají vypjaté zápasy, ale stejně se pak večer jde s klukama na pivo a hasí se žízeň.

Říkal jsi, že hraješ v útoku...
Ano, v útoku a taky v záloze. Ale moc mi to nestřílí.

Nikdy jsi nezkoušel postavit se do branky?
(smích) To by tu bránu museli zmenšit. Ale třeba před zápasem nebo na tréninku, když se rozstřelujeme, tak gólmani jsou mimo bránu a já to klukům chytám. Ale spíš mě to baví víc v útoku.
(Najednou se obrátí na Filipa Luňáka a s naprosto vážnou tváří na něj houkne:) A Luňáku, nečum, když dělám rozhovor.
(Opět ke mně:) Tudle jsme s Filipem vyhráli v kabině nohejbalový turnaj. Srazili jsme stoly a porazili ty dřeváky z Budějovic. (na jeho tváři je vidět, že má z vítězství opravdu radost, Filip Luňák se zatím smíchy válí po stole).
Filip a já jsme největší gólmanskej nohejbalovej pár v republice. Máme spolu dohromady dva metry. Ale tu výšku máme jinde. (to už se směje i Lukáš Valko, který rozhovor taky poslouchá)

Hraješ často nohejbal?
Když jsme měli přípravu v Liberci, hráli jsme s gólmany. Ale jinak pro mě nohejbal není nějak reálný, protože nedosáhnu na síť. Sotva přes ni vidím, že, Filipe, to můžeš potvrdit. Radši si jdu zahrát tenis anebo ricochet.

Ricochet?
No, to je něco jako squash, ale může se hrát i o strop.

Tvůj velký koníček je asi i auto...
(nenechá mě domluvit) To jsem prodal.

Fakt? A já si myslel, že ho máš rád. Pamatuju si, že když jsme jeli z Písku, chtěl sis z nějakého bavoráka vzít poklice...
Ale nééé, to byla jen taková sranda. Ale toho mého bavoráka jsem měl už přes rok, a tak už byl ve špatném stavu. Radši jsem ho prodal.

To byl ve špatném stavu kvůli Tobě?
No, myslím, že jsem se k němu nechoval úplně nejlíp.

Jakou máš nejradši značku auta?
Samozřejmě bavoráky. Ale jelikož jsem už jednoho měl, tak se mi začnou asi líbit jiný. Třeba Oktávka kombík.

Co říkáš na novou Oktávku?
Koukal jsem na ni. Hezká. Ale na tu bohužel ještě nemám.

Můžeš si vzpomenout na svoje první auto?
To si pamatuju úplně přesně, když jsem s ním poprvé jel. Udělal jsem řidičák a táta mi dal škodovku, stodvacítku, a akorát mi říká: "Honzo, teď nejezdi, ještě to nemá technickou." Tak nechal zařídit technickou – všichni víme, že u těch škodovek dřív stačilo jen složit papíry, a dostal ji. Pak mi sehnal samolepky, já to auto polepil, vyjel jsem od baráku a upadlo mi zadní kolo.

Vidím, že máš docela dost veselých příhod. Mohl by ses ještě vrátit k tomu fotbalu a vzpomenout si na nějakou fotbalovou?
No, spoluhráči se vždycky dobře baví, když jdu sám na bránu a nedám. Ale oni vědí, že jsem dřevák.

Rozhovor na chvilku ustal, přebíral jsem se v papírech s otázkami, ale Honza čekat nevydržel:
Psa mám!

Opravdu? Tak nám o něm něco pověz.
Valko: Řekni, jak ti utekl.
Koťátko: No, tak jo. Přítelkyně má ridgebacka...

...to je dost velký, ne?
No, je asi o půl hlavy větší než já, takže chodí venčit on mě. (úsměv)
Ale ne, je to takový zlobidlo, takový naše miminko. Ale trochu neposlouchá, to je fakt. Nejhorší je, když venku chytne nějaký zvíře, třeba Luňáka.
Ale tohle musím říct, aby to lidi věděli. Luňák tady řval nahlas, když si pohladil psa, že po sedmnácti letech hladí psa. A na svou přítelkyni potom volal: "Dívej, já hladím psa." No je to tak, ne? (obrací se k Luňákovi)
Luňák: Jo, je to tak.

Lukáš říkal, že Ti ten pes utekl.
Ááále, to jsme byli venku a pak jsme na něj hodinu a půl čekali. Někde se zatoulal. Bylo to u přítelkyně v Otrokovicích. My bydlíme s přítelkyní přes vesnici, já v Liberci a ona o kousek dál, asi o 460 kilometrů vedle.

Za rozhovor a dobrou náladu poděkoval Milan Krčmář

Vážení čtenáři, asi jste si všimli, že rozhovor s Janem Koťátkem byl v něčem zvláštní. Velmi volně vedený, veselý a hlavně – skoro vůbec se netýkal hokeje. V následujících několika týdnech vám přineseme další podobná interview. Těšit se můžete třeba na rozhovor s Filipem Luňákem, Zbyňkem Spitzerem a dalšími třebíčskými hokejisty.

Další rozhovor s Janem Koťátkem najdete zde. A tento odkaz skrývá Koťátkovu hráčskou kartu.