Asi mě nikdo jiný nechtěl, komentuje Marcel Hrbáček svých 550 zápasů za Třebíč

Ne, vůbec jsem to netušil, ani nevím, že by to jinde v první lize sledovali, takže jsem to vůbec nečekal.

Všechna utkání jste odehrál v mateřském klubu, Horácké Slavii. To je v dnešní době, kdy někteří hráči vystřídají za sezónu i několik klubů, unikátní bilance. Čím to, že jste se za celou svoji kariéru z Třebíče nestěhoval za hokejem nikam jinam?

Asi mě tady pořád chtěli trenéři, nebo mě nechtěl jiný klub. Prostě jsem tady, mám tady rodinu, takže mi vůbec nevadí, že jsem se nikam nestěhoval. Jsem rád, že jsem tady. Ani nevím, že by byly nějaké nabídky z jiných klubů. A jestli byly, tak se to ke mně ani nedostalo.

Vyhýbala se Vám i zranění, ve většině sezón jste vždy odehrál všechna utkání.

Buď je to štěstí, nebo jsem takový dřevák. (smích) Akorát jednu sezónu jsem měl zraněnou ruku, to bylo někdy od prosince, kdy jsem asi tři měsíce nehrál. Jinak to zatím jde, musím to zaklepat na dřevo. (poklepal si na hlavu a pak i na lavici) Vyhýbala se mi jak zranění, tak i nemoci.

První ligu hrajete už dvanáctou sezónu, jak se podle Vás změnila?

Řekl bych, že moc ne. Možná je to trochu rychlejší, když přijedou mančafty s mladším kádrem. Některé kluby do hokeje dávají více peněz, mají hráče z extraligy. To je na tom jiné. Liga se víc rozděluje na bohatší a chudší kluby, to je vidět.

Marcel Hrbáček oslavil 550-tý prvoligový zápas v dresu Horácké Slavie.

S hokejem jste toho už zažil hodně, pamatujete si na nejhorší a nejlepší zážitek s hokejem?

U hokeje bývá také dost legrace. Vzpomenete si na nějakou situaci, nebo zážitek, který Vás opravdu pobavil a který by se dal zveřejnit?

Většinou jsou to pády na ledě. Když se snažíte něco rychle udělat a pak se třeba kousne brusle. Ty pády vypadají legračně a jsou vždycky komentované spoluhráči. A co se děje v kabině, to se nesmí vynášet ven. (úsměv)

V kariéře jste potkal spoustu lidí. Na koho z trenérů, hráčů a funkcionářů rád vzpomínáte?

Těch lidí bylo opravdu hodně. Kdybych jmenoval, určitě bych na někoho zapomněl a to nechci. Hlavně hráčů se tady vystřídalo hodně. Mladší i starší, někteří už mezi námi nejsou. Opravdu nechci na někoho zapomenout, takže jmenovat nebudu.

Už 14. února oslavíte třicáté deváté narozeniny. To už se člověku kolikrát nechce ani z postele, natož se ještě honit za pukem.

Tak s tím problém nemám. Mám dvě malé děti, které mě z postele brzo ráno vytáhnou. Navíc máme mladý tým a vedle těch mladých kluků i já mládnu a je mi s nimi líp. (úsměv)

Marcel Hrbáček a jeho typická pozice při rozehrávce

To je pravda, třebíčský kádr je letos hodně mladý. Jsou zde hráči okolo dvaceti let. Skoro byste jim mohl dělat tátu. Nechovají se k Vám trošku jako k otci?

Mají občas takové řeči. Někdy bych jim nejradši za ty narážky vlepil jeden výchovný pohlavek.(smích)

Hokej se nedá hrát pořád, jak dlouhou kariéru ještě plánujete?

To člověk nemůže plánovat. Taky můžu po této sezóně skončit, taky můžu třeba ještě rok, dva hrát. Třeba najednou to zdraví zradí. Nechávám to osudu, dokud to jde, jde to. Třeba už mě tady v klubu ani potřebovat nebudou, tak budu muset skončit, uvidíme.

Jste spíš technickým typem obránce. Byla někdy situace, kdy jste chtěl, nebo dokonce shodil rukavice?

Taky k tomu došlo. Ne, že bych se tomu vyhýbal, ale snažím se být vždy u puku dřív než protihráč. Radši hraju s pukem, než abych se pral. Od shazování rukavic jsme tady měli jiné hráče.

Hokej je vaše práce, ale jen prací se žít nedá. Co děláte ve volném čase?

Nejvíc ho trávím s dětmi. Syn hraje fotbal, takže chodím s ním a rád si s nimi i fotbálek zahraju. Občas si fotbal zahraju i za jednu vesnici, takže vyžití mám. Nejvíc času ale trávím s rodinou a dětmi.