Kdybychom nevěřili, že se baráži vyhneme, tak to můžeme zabalit už teď, říká Radek Míka

Žiji na malém městečku na okraji Prahy, takže mi to problém nedělá. Spíš jsem pořád doma vychovávaný a živený. Tady je to takové, že se o sebe musím starat sám. Máma se ale snaží všemi deseti mi pomáhat. S jídlem a tak různě, takže to zase takový problém není.

Srovnává se to zvláštně. Extraliga juniorů je taková rozlítanější, ve větším nasazení, ale hráči jsou méně zkušení jak v první lize. Tady je vidět, že chlapi už určité zkušenosti mají a jsou chytřejší. Extraliga juniorů je bláznivější, ale podle mého názoru má každá tato soutěž své kouzlo.

To je ve hvězdách. Já jsem zkusil extraligu mužů za pana Hadamczika, když jsem měl potencionální šanci hrát za „dvacítky“. Tam jsem odehrál osm zápasů v extralize mužů, což pro mě byla ohromná zkušenost, protože jsem s nimi trénoval od letní přípravy až zhruba do ledna. Byl jsem s áčkem, i když jsem toho víc odseděl než odehrál. Poznal jsem tam ale ty lidi, koloběh extraligy. Byl to pro mě ohromný zážitek. Kdyby Pán Bůh dal a moje dovednosti taky, tak bych to chtěl někdy zkusit v extralize mužů.

Mně to bylo vždy vyčítáno, že neumím hrát do těla, na to jsem prý na dvacítkách doplatil. Pan Hadamczik mi řek, že jsem modýlek na ledě. Podle mě, když někde je potřeba souboj, tak ho odehraji. Jinak se snažím hrát spíše s pukem. Hokej je o tom, aby se hrálo s pukem, a ne abychom skončili jak v Americe, že se budeme bít hokejkami po hlavě.

Olda mi maximálně vyhovuje. Chci tímhle poděkovat oběma trenérům, že mi dali takovouhle šanci. Přišel jsem s tím, že chci hrát první ligu už od začátku sezóny. Trenérem na Spartě, panem Šindelem, mi bylo doporučeno, abych počkal a myslím, že jsem udělal dobře. Po týdnu nebo dvou jsem byl potom tady zařazen trenéry do první pětky, což jsem vůbec nečekal a myslím, že s Oldou si docela dobře rozumíme.

Určitě bychom všichni chtěli. Zápas s Olomoucí ale nebyl vůbec jednoduchý. Do poslední třetiny jsme vstupovali s téměř vyrovnaným stavem a rozhodovalo se až v závěru. Vypadá to jasně, že jsme vyhráli 6:3, ale o tom to vůbec nebylo. Bylo to o tom, jestli to zvládneme. Jsme teď trochu v útlumu. To, co jsme předváděli před koncem roku, myslím, že byl lepší hokej než teď, ale doufám, že se do toho zase dostaneme. Máme před sebou čtrnáct zápasů a jde nám o to, abychom byli alespoň dvanáctí.

Toho prvoligového jsem tolik nezažil, ale myslím, že tady v první lize máme výborné fanoušky. Když se sejdou jako například před koncem roku, jak tu bylo Ústí, tak je naprosto úžasná atmosféra, a to týmu moc prospívá. Mužstvo je úplně jinak vyhecované a tým, který sem přijede z venku, cítí, že tu není vítaný, a hraje se mu o to hůř. Když nás budou dál fanoušci podporovat a budou chodit, tak to bude jenom dobře.

My v to věřit musíme. Kdybychom v to nevěřili, tak to můžeme zabalit už teď. Potřebujeme jít zápas od zápasu k tomu, abychom bodovali. Nejlépe po třech bodech, ovšem s těmi silnějšími soupeři každý bod dobrý. Musíme do toho jít, i když to tak někdy nevypadá. Nevím, v čem to je, asi v osobní psychice hráče a momentálním denním rozpoložením. Ale prostě v to musíme věřit.

Talisman nemám. Takových drobných rituálů je ale dost. Před zápasem se snažím dobře najíst, pokud jedeme ven, tak se snažím spát trochu v autobuse. Před domácími zápasy se snažím spát tady, dobře se rozcvičit a celý den od rozbruslení se soustředit a připravit na to, že večer bude těžký zápas. Rituálů je dost od rozbruslení, kde se pohybuji v určitých místech, po oblékání výstroje. Prvně levou brusli a párové věci vždy od levé atd.

Pokud jsem doma v Praze nebo pokud mám čas a je vhodné počasí, tak strašně rád jezdím na kole. Jinak mám hodně rád film, počítač, takové normální klukovské zábavy. Z jiných sportů kolo a plavání. Bydlím kousek od lesa, takže často, pokud má bratr čas, vezmeme horská kola a jedeme se vyblbnout do lesa. To mě opravdu hodně baví.