Vyzpovídali jsme Radima Ferdu, talentovaného hráče dorostu HST

Ahoj, je mi šestnáct let, jsem studentem průmyslové školy v Třebíči. Hokej jsem začal hrát až v osmi letech, ještě předtím jsem se však chodil na zápasy Horácké Slavie koukat. Chtěl jsem už hrát hokej mnohem dříve, ale nešlo to. Rodiče si mysleli, že by mě to nebavilo. Až právě v osmi letech jsem je přemluvil, aby mě vzali poprvé na trénink. Začínal jsem úplně sám, rodiče mi akorát donesli židli a se slovy “uč se sám“ mě nechali bruslit. Poté se mě ujal pan Jirovský, který viděl, že by to se mnou mohlo jít. Postupem času jsem se zlepšoval a začínalo mě to i o dost více bavit.

Tak asi jako každý malý kluk, je to jasně Jaromír Jágr. Poté mám moc rád Alexandra Ovečkina. Tihle dva hráči jsou pro mě hvězdy. Tak určitě, Washington Capitals.

Letní přípravu máme nabitou, sedm tréninků týdně. Někdy opravdu plivu krev a nemůžu, ale vždy se kousnu s tím, že musím pokračovat dál. Sám se také musím připravovat, abych se stále zdokonaloval. Velmi často si chodím střílet na branku, běhám, klikuju a dřepuju. Dělám téměř vše, co by mi do budoucna mohlo pomoci.

Florbal, fotbal, plavání. Téměř všechno mě baví. Nemůžu žít pouze hokejem. Většinou svůj volný čas trávím s přítelkyní, často chodíme na procházky nebo někam do restaurace. Občas se chodíme i na nějakou párty zabavit.

Jo, s některými kluky už se znám. Jsem velmi zvědavý, jak to tam bude vypadat. Samozřejmě bych se tam chtěl probojovat, posléze si zahrát extraligu chlapů a samozřejmě někdy i NHL. To bych však musel ještě hodně dřít, což samozřejmě plánuju. Kluků tam znám hodně, jsou tam i kluci z Třebíče, třeba Aleš Trnka a Tomáš Mlynář.

V Třebíči to mám velmi rád. Vždy se sem budu moc rád vracet. Za to, co jsem dokázal, děkuji hlavně rodičům a panu trenérovi Jiřímu Burianovi. Ten mě s Lukášem Slámou naučil základy hokeje, na každém tréninku a zápase se mi snažil radit, co bych měl zlepšit a já si jeho rady bral k srdci. Dále také panu Mejzlíkovi a panu Vejmelkovi.

Od malička dřu, snažím se posilovat ruce a nohy, abych měl dobré zrychlení a silné střely. Důležitá věc pro útočníka je také práce nohou, například v rohu kluziště. Jediná rada je ta, aby makali, makali a makali. Bez dřiny nikdy nebudou patřit mezi nejlepší. Statistika… To není pouze moje práce. Velkou zásluhu na tom mají kluci, Patrik Matov a Ondra Urban. Je to fantastická lajna, bez nich bych tolik bodů rozhodně neměl. Je to naše velká zbraň, pokud hrajeme spolu.

Tak určitě, cítím, že musím bojovat i za kluky, kterým to třeba někdy příliš nejde. Bojuju za všechny, snažím se týmu co nejvíce pomoct, střelecky, všude. Cílem je dotlačit tým do vítězství.

(smích)… To určitě ne, já jsem takovej hráč, kterej hodně chodí do těla, nebojím se hrát tvrdě. Mně se ta hra líbí, pokud je velmi tvrdá. Je to jedna z mých zbraní, hraju velmi agresivně, čímž se samozřejmě načítají trestné minuty.

Táta mi od začátku říkal, že musím hrát výš a výš, což se mi podařilo hned v letošní sezóně. V juniorech je to hokej na úplně jiné úrovni, hráči jsou zde silovější a o dost vyšší. Pokud nedáte rychle puk, dostanete ránu. Přál bych každému zažít tuto zkušenost, hrál jsem už o 2 třídy výš, což je pro mě skvělý úspěch. V příštím roce bych už chtěl zkusit i start za třebíčské áčko, ale to je ještě daleko.