Zlato z olympiády? Nyní si můžu říct, že ho mám! Směje se Zuzana Trnková

Foto: ČOV / Václav Pancer

Místo toho, aby hrála s českými hokejistkami, měla v týmu různé hráčky z několika zemí. Každá sice měla jiný mateřský jazyk, ovšem jejich společnou vášní byl hokej. Zuzana Trnková, která hraje za starší žáky Horácké Slavie Třebíč, si splnila dětský sen.

Jaké to je být olympijskou vítězkou?
Znamená to pro mě hodně. Nyní si můžu říct, že mám zlatou z olympiády, což si mnoho lidí říct nemůže. Jsem za to moc ráda a doufám, že mě to nakopne do budoucna. Chtěla bych ji i z klasické olympiády.

Jak probíhaly oslavy?
V kabině jsme si pouštěly písničky. Na olympijské vesnici jsme poté společně oslavovaly. Tam také hrála muzika. Pouštěly jsme si spíš anglické interprety, takže třeba Bohemian Rhapsody a Black and Yellow.

Jak se samotný turnaj pro vás vyvíjel?
Bylo nás osm ženských týmů a všechny hrály proti všem. Předtím jsme měly ještě přípravu, kde jsme hrály dva zápasy, ale oba jsme prohrály. Navíc velmi vysoko. Potom jsme se ale nakoply prvním vyloženě mistrovským zápasem, který jsme vyhrály 12:3. Naše výkony šly pak nahoru. Postoupily jsme do semifinále, které jsme vyhrály 7:5.

Ve finále jste zvítězily zcela jednoznačně 6:1.
Byla to sice vysoká výhra, ale jednoznačné to nebylo. Po první třetině to bylo 1:1. Potom nás možná podcenily, protože minulý vzájemný zápas ve skupině nad námi vysoce vyhrály. My ve třetí části začaly pořádně střílet a napadalo nám to tam.

Byl se na tebe podívat osobně někdo z blízkých?
Táta, mamka a sestra se svým přítelem se jeli podívat na zápasy ve skupině. Ještě se totiž nevědělo, zda postoupíme dál. Cesta trvala 11 hodin, ale naštěstí viděli tři naše vítězství a jen jednu porážku. Jejich podpory si moc vážím.

S hokejem začala velmi brzy na třebíčském stadionu

Zuzana je velká bojovnice!

V hokejovém životě jsou vzestupy i pády. Těmi si prošla i samotná Zuzana. Ta musela překonávat těžké momenty před samotnou olympiádou, ale i během ní. „Vždycky jsem si řekla, že musím pokračovat a nevzdávat se,“ svěřila se.

Jak ses vůbec na olympiádu dostala?
V říjnu jsme měly reprezentační camp a na konci byla soutěž, ze které se vybíraly hráčky na olympiádu v disciplíně tři na tři. Dělaly jsme cvičení, u kterého jsme jezdily na menší půlce a střílely do branek. Když se někdo netrefil, tak měl o vteřinu navíc. Celkem nás bylo 50 a Mezinárodní olympijský výbor vybíral jen pět hráček. Naštěstí vybrali i mě. Pozvali mě i na camp v klasické hře pět na pět, jenže jsem měla ulomenou klíční kost a nemohla se zúčastnit.

Nebála ses, abys po zranění stihla olympiádu?
Měla jsem strach, že se nestihnu vrátit do kondice, kterou jsem předtím měla. Nebo, že mě nikam nevezmou a zůstanu doma.

Jak dlouho jsi byla bez hokeje v tomhle období?
Necelé dva měsíce, během kterých jsem nemohla trénovat. Naštěstí před Vánoci jsem už byla v pořádku a trénovala jsem naplno. Jezdila jsem na individuální tréninky, kde jsme byly třeba jen tři hráčky. Hodně jsem cvičila také doma.

Během samotného turnaje sis také způsobila šrámy?
Ano, poprvé se mi stalo na tréninku něco s ramenem. V jednom zápase mě pak trefila protihráčka pod masku hokejkou a ve finále jsem upadla bolestivě na záda. Ale vždycky jsem si řekla, že musím pokračovat a nevzdávat se. Vždyť to je olympiáda a zlatou medaili chci urvat!

Popsala bys, jak se ti hrálo ve třech proti třem?
Tahle disciplína byla letos poprvé. Bylo to netradiční i pro mě, protože jsem zvyklá hrát na velkém hřišti. Já osobně raději nahrávám a tvořím hru. Ale tam musí hokejista umět nejrůznější kličky v rychlosti. Navíc se hrálo 3x 16 minut. Na malé hřiště to je docela dost. Navíc byla přesně minutová střídání. Jak se ozval signál, nesměly jsme hrát s pukem a musely jsme střídat. Bylo to hrozně náročné, někdy jsme dokonce hrály dva zápasy v jednom dni.

Několik národností – jedna rodina

Předtím se nikdy neviděly, ale během turnaje vytvořily soudržný kolektiv, který si došel pro zlato! Tenhle Žlutý, vlastně zlatý tým je v kontaktu i po olympiádě.

Tato disciplína byla zajímavá v tom, že hokejistky z různých zemí byly rozlosovány do samotných mužstev. V čem to bylo jiné pro tebe?
Bylo to určitě zvláštní. Každá hráčka byla zvyklá hrát jiný styl. Naše lajna si ale sedla, dobře jsme si přihrávaly, přenechávaly puk a neztratily jsme se ani v kličkách. Navíc nám tam padaly i branky. Určitě to byla zajímavá zkušenost.

Z jakých zemí jsi měla spoluhráčky?
Například z Mexika, Španělska, Rakouska. Jsou to země, kde se hokej moc nehraje, ale spoluhráčky hrály velmi dobře i tak. Já osobně jsem hrála v lajně s Němkou a Norkou.

Vítězný žlutý tým
Foto: OIS / Joel Marklund

Jak jste se domlouvaly mezi hráčkami?
Domlouvaly jsme se anglicky. Často jsme musely tedy i používat pohyby rukou, abychom se pochopily. Třeba, když jsme ukazovaly na nějakou věc nebo kam si má kdo najet na ledě. Ale nakonec to šlo, aspoň jsme si zlepšily angličtinu.

Bylo těžké pak opustit spoluhráčky? Přece jen nějaké pouto jste si za tu dobu vytvořily.
Určitě. Už první den se mi po nich stýskalo. Ale máme na sebe všechny kontakt, takže si můžeme zavolat. Navíc máme společnou skupinu na jedné ze sociálních sítí, kde spolu komunikujeme pořád.

Kdo byl vaším trenérem?
Za trenérku jsme měly Slovenku, což bylo pro mě štěstí. Když jsem někdy nerozuměla, tak mi vše vysvětlila. Ona nám navíc věřila od samotného začátku. Říkala, že nejsme Žlutý tým, ale zlatý. Což se nakonec potvrdilo.

Kdo je Zuzana Trnková?

Již olympijská vítězka s dalšími cíli před sebou. Jinak je to studentka 8. třídy Základní školy Benešova v Třebíči, jež má za vzory velké hvězdy NHL.

Jaké byly tvé hokejové začátky?
Již ve dvou letech mě táta vzal poprvé na zimák, za což mu moc děkuji. Od tří let jsem chodila na klasické tréninky.

Nyní jsi útočnice, ale dříve tomu tak nebylo.
Dřív jsem hrála obránkyni. Když jsem byla menší, tak jsem jednu dobu nehrála turnaje kvůli tomu, že jsem holka. Pak jsme dostali za trenéra pana Hrůzu, ten mě poslal do útoku a začal mě brát na zápasy. Dokonce mi dával šanci ve druhé formaci. I jemu bych chtěla poděkovat. Vděčím nejen jemu, ale i panu Neveselému, že jsem se na olympiádu vůbec dostala.

V Třebíči hraješ hlavně s chlapci. Je to pro tebe lepší?
S chlapci mě to baví i víc. Hlavně se hraje ve větším tempu a pomáhá mi to v mém růstu. Když jezdím pak s reprezentací, tak mi to přijde pomalejší než v Třebíči se spoluhráči.

Nejsi jedinou úspěšnou třebíčskou hokejistkou. Výborně si vede i devatenáctiletá Adéla Škrdlová. Čím si to vysvětluješ?
Podle mě to je trenéry, kteří nás od začátku nutí tvrdě pracovat. Jak na ledě, tak v posilovně. Tohle tomu hodně pomáhá.

Kdo je tvým hokejovým vzorem?
Mými vzory jsou Connor McDavid nebo Auston Matthews. První jmenovaný usilovně trénuje a bruslí hodně rychle. Auston zase umí kličky a hraje navíc za můj nejoblíbenější tým – Toronto Maple Leafs.

Jaké jsou tvé další cíle?
Chci na sobě pracovat dál a dostat se na normální olympiádu ve hře pět na pět a vyhrát zlato! Určitě mě láká i dostat se do Ameriky a hrát tam ženský hokej.

Děkujeme za rozhovor a přejeme ti, aby se tvé další hokejové sny vyplnily.