Tomáš Zelenka
Sledgehokejová exhibice v Třebíči
08.10.2009
Tomáš Zelenka: Nic nevzdávám, budu bojovat pořád dál
Tomáš Zelenka
První červencový pátek jsme se sešli s Tomášem Zelenkou a Radkou Štepničkovou, kteří právě tráví v Třebíči letní dny. Z našeho příjemného setkání vznikl velký rozhovor, ve kterém Tomáš s Radkou přibližují nejen jak postupuje Tomášova rekonvalescence, ale probrali jsme s nimi všechna možná témata, počínaje Tomášovými hokejovými začátky, přes jeho zámořskou zkušenost a čtyři prvoligové sezóny až po Tomášův boj se zlomyslným osudem a jeho a Radčiny plány do budoucna. Autentický přepis obsažného rozhovoru naleznete v tomto článku.
Od této sezóny by se Tomáš měl podílet i na třebíčských stránkách - nechte se překvapit! Všechny materiály týkající se Tomáše (např. shrnutí kariéry) naleznete na jeho osobní stránce.
Od této sezóny by se Tomáš měl podílet i na třebíčských stránkách - nechte se překvapit! Všechny materiály týkající se Tomáše (např. shrnutí kariéry) naleznete na jeho osobní stránce.
Úvodem...
Je pátek 5. července 2002 a hledáme v Třebíči Koutkovu ulici a ústav pečovatelské péče, kde by se Tomáš měl momentálně nacházet. Bohužel náš odhad nám nevyšel zcela přesně a na dotaz jedné dobré ženy, která cosi pilně opravovala u garáže před domkem, jsme upozorněni, že jsme se ocitli o ulici výš. Abychom se nemuseli vracet daleko zpátky, tak nás ochotně pouští skrz jejich zahrádku k domovu důchodců. Na poznámku, že jdeme navštívit Tomáše Zelenku, reaguje energicky vztyčeným ukazováčkem s přesným určením, kde jeho dům najdeme. Holt je vidět, že o Tomášovi se pořád ví.Podle postavení jejich vozu už pro nás není problém, abychom našli ten správný vchod do tohoto nově postaveného a hezky vyhlížejícího objektu. Zvoníme dole a bzučák nám otevírá dveře. Bohužel jsme se opomněli informovat, do kterého patra máme vystoupat, tak poctivě šlapeme po schodech a podle popisků na dveřích se snažíme nalézt ty správné. Ne všechny jsou ovšem označené, proto se nakonec s nezdarem ocitáme až v posledním čtvrtém patře.
Domem se rozléhá štěkot psa. Jelikož je nám známo, že Tomáš takového čtyřnohého přítele má, navrhujeme, že při nejhorším půjdeme po sluchu. Děláme ještě druhý pokus a hledáme odshora dolů. Naštěstí už ve třetím patře nás v otevřených dveřích vyhlíží sympatická blondýnka Radka a s úsměvem nás zve dál. Vítáme se s ní a přes kuchyň postupujeme do obýváku, kde se zdravíme také s Tomášem. Sedí na vozíku, je oblečen v krátkém. Vypadá spokojeně a je vidět, že mu teplé počasí svědčí.
|
Pohodlně se usazujme na pohovce. Zatímco si připravuji diktafon, Radka uklidňuje a do ložnice zahání rozjařeného labradora, který si do té doby hlasitě konverzoval na balkóně. Rozhovor s Tomášem může začít, a to tématem nejaktuálnějším, což je jeho současný zdravotní stav …. |
T – Tomáš
R – Radka
H – Honza
L – Lucka |
Novinky
H: Takže, Tomáši, na začátek ten nejdůležitější dotaz. Jak se cítíš? Děláš nějaké pokroky?
T: No, jsou to takové nevýznamné pokroky, kdyby se to hnulo pořádně, tak by to bylo lepší.
R (povzbudivě k Tomášovi): Když se to nehne pořádně, tak se to hne pomalu, ale hne.
H: Je potřeba neztrácet víru a jít pořád za tím svým cílem.
T: Přesně tak, já nic nevzdávám.
R: Nikdo nečekal, že to půjde ze dne na den, že se jednou vzbudí a bude to dobrý. Ale když to jde, byť pomalu, ale jde to, tak je to je důležitý.
T: Tak třeba může se jednoho dne něco stát, všechno se může stát. Ale já nic nevzdávám, já budu bojovat pořád dál.
H: A jak pokračuješ? Máš nějaké speciální cviky?
T: Citlivost je od začátku zhruba stejná, ale o tu ani tolik nejde. Jde hlavně o to, aby se probudila svalovina. K tomu mi má pomoct Vojtova metoda. To je akupresura, tedy stlačování bodů na různých místech těla a následná odezva.
R: Podstata této metody je v tom, že mozek dává impulsy do svalů končetin a obchází tím míchu. Tím pádem může pracovat celé tělo nezávisle na míše. Začalo se to dělat na miminkách a později se zjistilo, že u takových pacientů, jako je Tomáš, to má taky určité účinky.
H: Cítíš, že ti to pomáhá?
T: Určitě. Trochu určitě.
H: Teď jsi tedy v Třebíči na prázdninách?
T: Přesně tak, vyloženě na prázdninách, užívat sluníčka.
R: Především teď jsme tady doma, Tomáš dostal od města přidělený byteček. Ze začátku to bylo obtížný. Byt v Borovině jsme museli opustit, protože jsme se tam nemohli dostat s vozejkem. Nějakou dobu jsme bydleli v hotelu Atom, ale to bylo neustálé balení a vybalování.
T: Na druhou stranu jsme byli strašně rádi, že nám pan Cabejšek z Atomu takhle vyšel vstříc.
R: Určitě, my jsme jenom zahlásili, že přijedeme a všechno bylo nachystaný.
T: Ale nedalo se tam bydlet věčně. Město nám vyšlo s bytem maximálně vstříc. Ale i jiní. To jsme jednou jeli kupovat podlahu do Koberce PEPO, když jsme si vybrali, tak oni nám řekli, že nám to dají zadarmo.
R: Přišel vedoucí a zeptal se, kolik toho potřebujem. Nakonec nám to tady položili a během dvou dnů jsme měli podlahu hotovou.
T: Jinak jsme měli všechno od Radčiných rodičů. Jsou to sice starý věci, ale svůj účel splní a hlavně tady máme alespoň něco. Jediné, co šlo s náma tak snad jen ta postel, všechno ostatní jsme dostali.
R: To stěhovaní bylo takové, že už se zase dlouho chtít stěhovat nebudu. Byla to taková nárazovka, že jsem musela volat klukům. Byl tady Olivka, Roman Erat, Jirka Ševčík. Tomáš byl tehdy zrovna v Praze.
H: Už jste kolaudovali?
R: Ještě na to pořád nedošlo.
T: Dalo by se říct, že my kolaudujem každej tejden :-)
R: Často se vidíme s Olivovýma, za těma jsme se byli podívat na svatbě, dál s Ševčíkovýma, a potom, když je tady Patrik.
H: Máte to tu pěkné, chviličku nám trvalo než jsme to našli, ale nakonec se nám to podařilo. Máte tady možnost rehabilitace?
T: Ne, tady zatím ne. Jezdíme dvakrát týdně do Nového Města na Moravě. To je šedesát kilometrů, tak to je dobrý.
H: Jaké jsou Vaše další plány?
T: Teď máme jediný plán. Radčini rodiče nás pozvali na dovolenou, takže příští týden odjíždíme na týden na Malorku. Původně jsme nikam nechtěli, že si to neužiju, ale byli jsme pozvaní a taková pozvánka se neodmítá.
R: Tomášovi změna prostředí určitě prospěje a navíc slaná voda dělá divy.
H: A teplo dodává energii, že?
T: No, to spíš bere energii. Mně teplo absolutně bere energii. Úplně mě vysává :-)
R: Ale furt lepší než zima.
T: (žertuje) Nechtěl jsem být na obtíž, tak jsme se domluvili, že sebou vezmeme plavací vestu a prádelní šňůru, a někde u břehu mě přivážou a budu tam dělat bójku. A večer mě zase z té vody vytáhnou.
H: Všiml jsem si, že asi před týdnem měl v Třebíči proběhnout benefiční koncert, jehož výtěžek měl jít v Tomášův prospěch, ale byl přeložen na 1.12.2002. Nevíš, Tomáši, proč to bylo odloženo?
T: Bylo to hlavně kvůli tomu, že to bylo udělaný strašně narychlo. Rozhodlo se to asi čtrnáct dní předtím. A je fakt i to, že teď v létě by na ten koncert těžko někdo šel.
H: Já si myslím, že je dobře, že se to odložilo, protože teď o tom skoro nikdo nevěděl. Já sám jsem se o tom doslechl dva dny předtím a než jsem stačil zjistit podrobnosti, abychom dali upozornění na web, tak jsem se dozvěděl, že to bylo odloženo.
R: To zorganizoval jeden hudebník. Volala mi paní Řídká, že se jí ozval flétnista, co hraje někde v Norsku. Je to fanda do hokeje, dozvěděl se o Tomášovi, a že by mu chtěl hrozně pomoct. Sezval ještě nějaký svoje kamarády a byl do toho takovej zapálenej, že se těším až ho poznáme. Navíc to nechcou udělat vážnou formou, ale lehčí, aby to bylo pro lidi zajímavý.
Hokejová kariéra
H: Tomáši, chtěli bychom Ti na našem webu věnovat zvláštní stránku a udělat tam profil tvé hráčské kariéry. Z tohoto důvodu jsem si na Tebe připravil pár otázek. Nejdříve tedy k těm, které se týkají Tvé bývalé hráčské kariéry. Ty jsi začínal v Litvínově. V kolika letech jsi si poprvé nasadil na nohy brusle?
T: Pokud si vzpomínám, tak to bylo okolo pátého roku. V Litvínově byla extraliga, proto se začínalo brzo.
H: K hokeji Tě nejdřív asi vedli rodiče, že?
T: Ano, můj otec hrával hokej, takže jsem v tom vyrůstal už odmala.
H: Když už jsi potom mohl sám rozhodovat o tom, čemu se budeš věnovat, stál hokej na prvním místě?
T: Já jsem vlastně začínal se dvěma sporty, s tenisem a s hokejem zároveň. Už nevím přesně, jestli jsem se rozhodl sám nebo táta, ale po těch dvou letech, co jsem dělal tyhle dva sporty, se rozhodlo, že to prostě bude hokej. Hlavní důvod bylo to, že sportovní třídy u nás byly jen hokejový.
S kamarádem Lukášem Gergelem, se kterým jsem pak odcházel do Kanady. Je to třetí třída, asi v osmi letech. Je to před prvním nebo po prvním zápase. Bruslit jsme začínali už v pěti, ale první zápas jsme hráli až asi v osmi. Tento náš první zápas byl proti Berounu a vyhráli jsme myslím 10:3.
H: Byl tehdy litvínovský mládežnický hokej úspěšný?
T: Tak já si myslím, že každý extraligový klub má úspěšný mládežnický hokej a Litvínov obzvlášť. Jednak dorosty vždycky vyhrávaly republikové soutěže a i juniorské týmy byly úspěšné.
H: Vzpomeneš si na jména některých hokejistů, kteří teď hrají vyšší soutěže a se kterými jsi dřív hrával?
T: Stejné ročníky byly Roman Vopat, co hrál v NHL, teď hraje ve Finsku, Angel Nikolov, to je to stejné, Zdeněk Skořepa, ten byl taky chviličku v Kanadě, teď hraje extraligu, stejně tak Petr Krátký. Myslím, že z našeho ročníku se ještě hodně kluků věnuje hokeji profesionálně. Tři nebo čtyři hrají druhou národní a dva nebo tři další první národní, takže nás je asi dvanáct, co se dodneška živí hokejem.
V litvínovském dorostu
V roce 1993 v litvínovském dresu na turnaji v Calgary
H: Opusťme mládežnický hokej. Do kolika let jsi vlastně v Litvínově působil?
T: Zhruba do staršího dorostu, do osmnácti, devatenácti let. Z Litvínova jsem odešel vlastně rovnou do Kanady. To bylo v roce 1995.
H: Jak jsi se do Kanady vůbec dostal?
T: Můj kamarád Lukáš Gergel tam byl rok přede mnou, a že se mu tam líbilo a potřebovali jednoho útočníka, tak jsme se domluvili a jeli jsme spolu.
H: Za koho jsi hrál?
T: Hrál jsem juniorskou ligu (junior IHL) blízko Calgary za Olds Grizzlys. Ale nebyla to ta klasická juniorská soutěž, co tam hrajou draftovaní hráči, byla to soutěž pod tím a Češi, Rusáci a Evropani tam obecně vynikali.
V dresu Olds Grizzlys...
Spolhráči Pauzar a Gergel. Jednu dobu tam hrálo až pět Čechů.
H: Na základě svých výsledků jsi byl nominován na nějaký turnaj. Můžeš nám o tom říct víc?
T: Byli jsme zvoleni jako výběr naší ligy. Jmenovalo se to Waiking Cup a konalo se to v roce 1996. Účastnily se čtyři reprezentace do 18 let z Evropy, Ruska a USA. My jsme byli výběr do 20 let. Já jsem se tam potkal s kamarádem z Litvínova, co jsme spolu kdysi hrávali. Bohužel v prvním přípravném zápase mi utrhli koleno, takže jsem se nemohl účastnit. Následovala pětiměsíční pauza, a přestože jsem měl ještě nabídky z univerzit, chtěl jsem se vrátit.
H: Proč jsi se rozhodl odejít?
T: Nevím, možná proto, že se mi stýskalo, možná proto, že jsme se už trošičku hůř snášeli s tou rodinou, u které jsem bydlel. Asi jsem si myslel, že už toho bylo dost a navíc jsem byl zraněný a nebylo to ono.
H: Plánoval jsi návrat zpátky do Litvínova?
T: Chtěl jsem. Letní přípravu jsme začali v Litvínově, podepsali jsme tříleté smlouvy, ale do základního kádru jsme se nedostali. S tím jsme ale trochu jako mladý počítali. Pak se ozval náš kamarád, jehož otec byl manažer v Děčíně a ten nás vzal všechny tři za určitou cenu. Takže jsme odešli celá lajna do Děčína.
H: Byl v té době Děčín farmou Litvínova?
T: Ne, nebyla to farma, tam se hrála normálně klasická druhá liga.
H: Jak dlouho jsi tam strávil?
T: Jenom jeden rok. Ale vím, že jsme tam měli nejlepší výsledek, co vůbec kdy děčínští dokázali. My jsme vlastně vyhráli druhou národní. Byl to shodou okolností stejný rok, kdy Třebíč postoupila do první ligy. Právě tehdy Třebíč vyslala své zvědy na naše utkání s Kadaní, protože zřejmě čekali, že Kadaň potkají v baráži. Tam si mě asi všimli, zmínili se o mně panu Čapkovi a pak už to vzalo ryhlý obrat. Jel jsem do Třebíče na námluvy, koncem března jsme podepsali smlouvu, ještě jsem odjel domů na dovolenou a letní přípravu jsem začal tady.
H: V Třebíči jsi hrál čtyři roky. S kým si hrával v útoku? Byl někdo, s kým jsi hrával stabilně nebo se to střídalo?
T: Já jsem za tu dobu, co jsem tady hrál, tak jsem snad nepoznal jiného centra než Jirku Olivu. Ten třetí post se měnil. To byl buďto Zdena Vedral nebo Zdeněk Kudrna, co tady byl na hostování. Později pak Petr Altrichter, ale to bylo, myslím, až ten poslední rok.
H: Ty jsi začínal pod vedením Milana Chalupy, jak se ti pod ním hrálo? Jak ti vyhovoval herní systém, který prosazoval. Přeci jen zdálo se, že první rok Třebíč byla nováček a praktikovala spíše defenzívní styl hokeje, dávalo se méně gólů, taky se jich míň dostávalo.
T: To bylo ten první rok. Jednak to byla změna soutěže, to je taky velký rozdíl, a taky jiný styl. Já jsem spíš propagoval takový ten klasický litvínovský styl, že se prostě jelo dopředu a dozadu nic moc. Potřeboval jsem asi rok, než jsem si na to trošku zvyknul. Potom už to bylo lepší a myslím, že jsem si tento styl, který se v Třebíči propaguje, oblíbil.
H: Potom přišel pan Soudský, který sem přinesl z Liberce útočnější styl. Myslím, že tehdy se tu hrál výborný hokej.
T: No, to byl, myslím, nejlepší rok, padalo hodně branek a diváci si určitě přišli na své.
H: Rok po něm nastoupil na trenérský post pan Pokorný.
T: To je vlastně Chalupova škola, taková ta klasická jihlavská škola.
V Horácké Slavii
H: V Třebíči jsi se také seznámil s Radkou, která je Tvým andělem strážným na cestě za uzdravením. Prozradíš nám, Radko, jak jste se s Tomášem seznámili? Imponoval Ti jako hokejista nebo to bylo mimo led?
R: No ono to bylo takové složitější, já jsem s těma klukama kamarádila a z toho to vyšlo.
H: Ty jsi v únoru po roce znovu obnovila studium na pedagogické škole v Českých Budějovicích. Jak to šlo?
R: Jo, supr, všichni vyšli vstříc. Přestože je to vlastně denní studium tak já to mám jako individuál. Normálně se to sice nepovoluje, ale na domluvu byli všichni ochotní. Zkouškový mám za sebou, a tak od pondělka mám prázdniny. :-)
H: Vraťme se ještě na chvíli zpátky k hokeji v Třebíči. V té době jsi patřil mezi nejlepší útočníky v týmu, dokonce jsi vedl kanadské bodování střelců celé soutěže. Bylo to v tom roce, co Třebíč hrála čtvrtfinále play-off s Mělníkem. Ty jsi však na ledě chyběl. Zranil jsi se?
T: Hm, kuriózně. Při tréninku jsem se srazil s Alešem Peckou a nevydrželo rameno. Ale to, že se mi dařilo dávat góly spíš vyplynulo ze hry. Možná jsme se víc sehráli a do lajny výborně zapadl Petr Altrichter. Já sám jsem se nikdy za střelce nepovažoval.
H: Třebíči se tenkrát s Mělníkem moc nedařilo, do play-off jsme postupovali jako favoriti ….
T: Byla to spíš smůla, po dvou zápasech doma jsme vedli 2:0 a jeli jsme do Mělníka. Těžko říct, čím to bylo, byla spousta názorů, ale já si myslím, že to byla asi únava z celé sezóny. Celý rok jsme hráli na tři lajny a v play-off se to projeví. Na druhou stranu si myslím, že po fyzické stránce nás Kamil Pokorný připravil výborně.
H: Jak se Ti v Třebíči hrálo? Pomáhala Ti domácí atmosféra?
T: Určitě, obzvlášť tady v Třebíči. Já jsem něco podobného nikde nepoznal. Když jsem hrával v dorostu, tak tam přišlo patnáct lidí. Samí tátové, akorát jedna maminka nebo přítelkyně. V Kanadě jsou takový ty malý zimáčky, kde se sejde 1500 – 2000 lidí, ale jsou to zase takový burani, kteří nefanděj a jdou se akorát bavit. No, a v Děčíně, i když se tam hrál výbornej hokej a diváků chodilo celkem hodně, tak sílu domácí atmosféry jsem poznal na sto procent až tady.
H: Všichni asi pamatujeme ten první ročník.
T: To tady byla ta pravá euforie, ale myslím, že to vydrželo až doteďka.
H: Už je to trošičku slabší.
T: Diváci jsou už trošičku namlsaní, chtělo by to nějakou změnu.
H: My doufáme, že k tomu pomůžou i ty naše stránky, že se lidi opět začnou o hokej víc zajímat, že si budou moct o třebíčském hokeji víc přečíst, víc se dozvědět.
T: Já považuju hokej v Třebíči za nejlepší kulturu, co tady je. Je tu vlastně ještě fotbal, dva kluby na docela slušný úrovni.
H: Možná, že kdyby to daly dohromady, tak by vybojovaly vyšší soutěž, ale asi tam je mezi nimi jakási řevnivost.
T: Těžko říct, já bych řekl, že je to něco jako hokejový Brno.
H: Už to vypadalo, že hokej v Brně končí, ale snad to ještě prý zachránili.
T: Hvězda Brno, uvidíme, jestli jim změna názvu přinese prospěch.
H: Změna názvu těžko, spíš by potřebovali peníze, aby mohli koupit pořádné hráče.
T: Peníze? Brno je druhé největší město, já nechápu jak to, že tam nemůžou sehnat peníze.
H: Brno bylo vždycky bašta hokeje, před dvaceti, třiceti lety jedenáctinásobný mistr republiky a teď tohle.
T: Stejně tak Jihlava.
H. Tak Jihlava, to je ještě nedávná historie.
T: No, a oni to tam nechají takhle umřít. To město by si každopádně zasloužilo extraligu.
H: Já se spíš divím, že se v Třebíči najde tolik peněz, že se tady první liga udrží. Je to asi tím, že tady už je léta vytvořeno dobré hokejové prostředí a sponzoři neváhají investovat peníze do hokeje.
T: Těžko říct, jestli ti sponzoři z toho něco mají, kdyby z toho měli větší výhody, tak by se určitě víc peněz dávalo do sportu.
H: My jim teď děláme reklamu i na našich webových stránkách. Ale vraťme se ještě jednou na třebíčský led. Ty jsi si na sezónu 2000/2001 dal rameno do pořádku, ale než se vlastně začalo hrát, tak přišlo další zranění.
T: To bylo v přípravném utkání s nějakým slovenským klubem. Myslím, že s Nitrou. Musel jsem stát až do ledna.
H: Když už jsi se začal rozehrávat a dostávat se do herní pohody tak přišel ten nešťastný den. Já myslím, že o tom nemá význam se tady bavit, protože ten příběh každý zná a každý o něm slyšel. Tady bychom se na svých stránkách chtěli odkázat na stránky www.ohf.cz, které se zabývají celým tvým příběhem od toho zranění.
Po zranění
H: Určitě však za připomenutí stojí to, co se stalo potom, tedy to, jak jste se k problému postavili vy a jak na to reagovali ostatní. Ta podpora lidí, která se rozpoutala, to muselo být něco fantastického.
R: Ta podpora tady je pořád. Lidi tím žijou. Takový zázemí mít, to je ohromné ulehčení.
H: Od té doby jste navšítvili mnoho léčebných zařízení. Můžete nám o nich něco říct?
R: Z Motola jsme se vrátili asi před měsícem a půl. Pobyty tam byly šestitýdenní a to bylo dost únavný jak pro ty fyzioterapeutky tak i pro Tomáše. Proto jsme se domluvili zkrátit je na třítýdenní, ale víckrát ročně.
H: Dalším vaším rehabilitačním pobytem byly Kladruby. Jak se Vám líbilo tam?
R: Tam je krásný prostředí. Všude je les a betonový cestičky, takže v létě se tam dá krásně procházet. V zimě to musí být horší, protože jakmile tam napadne, tak se odtud nikdo nedostane.
H: A Paraple?
R:. To je baráček, kde je asi deset pacientů. Tam je to taková rodina, dole se cvičí, v prvním patře jsou kanceláře, kuchyň a taková malá společenská místnost a nahoře jsou pokoje.
H: Pokud vím, tak jste dostali na roční zápůjčku Škodu Octavii.
R: To bylo taky úplně náhodou. Tomáše oslovil jeden pán, automechanik, který si chtěl otevřít dílnu v Českých Budějovicích. Má v plánu dělat auta pro vozíčkáře. Tomáš mu dal kontakt na Paraple.a on měl zas nějakýho známýho ve Škodovce. Potom nám najednou volali, že tam máme auto.
H: Vy toho určitě hodně najezdíte.
T: Auto máme od prvního února, to je vlastně pět měsíců a máme najeto čtrnáct tisíc kilometrů. V tom cestování jsme takoví větší podnikatelé :-)
Tomáš v třebíčské "kostce"
Patrik, Tomáš a benefiční utkání
L: Tomáši, já bych se ráda zeptala, jak jsi se vlastně seznámil s Patrikem Eliášem.
T: Jelikož Patrik je Třebíčák, tak sem vždycky přijel na léto a občas tady s náma trénoval. Hráli jsme spolu fotbal nebo zašli na pivo a tak.
H: Právě Patrikovi Eliášovi bychom taky na naších stránkách rádi udělali profil. Lucka, co je tady se mnou, o něm zhruba před dvěma lety napsala ve škole docela zdařilou práci, tak jsme ji poprosili, zdali by v tom mohla pokračovat, že to pak zveřejníme na webu. Jinak ještě byste se mohli krátce zmínit o tom benefičním utkání, které právě především Patrik pomohl uspořádat. Jaký to pro vás byl zážitek?
R: Byli jste tam?
L i H: No jasně.
H: Já myslím, že kdo se alespoň trošku zajímá o třebíčský hokej a chtěl Tomášovi pomoct, tak tam musel být.
R: To bylo úžasný: Já jsem nic podobnýho ještě nezažila. Tomášovi v tu dobu nebylo ještě moc dobře. Jednu dobu jsem ho musela zaklánět, aby si trochu srovnal tlak.
H: Určitě to přispělo alespoň k tomu, že se vybraly nějaké peníze, které budou Tomášovi k užitku.
R: To jo, bylo to krásný. I zorganizovaný to bylo úplně precizně. Já ještě musím zmínit o Patrikovi, že když přiletěl, tak nám přivezl obraz. Ten udělal jeho manažer v Americe. Je to třístrana z časopisu Hockey News, kde na titulní a na další straně psali o Patrikovi a na třetí o Tomášovi. On ho má doma taky, ten stejnej a jeden máme doma my. To nám dovezl jako dárek. My jsme za ním byli na letišti. On měl asi pět hokejovejch báglů a několik dalších a první co udělal, tak se vrhl a vybrakoval tu krabici a vyndal ten obraz.
H: Mimochodem. To bankovní konto, co má Tomáš zřízené, pořád ještě platí?
R: To u Komerčky? ANO. (číslo účtu je 19-7755330237/0100).
Hokejové benefiční utkání Hvězdy hrají pro Tomáše 2001
Dovolte mi, abych se ještě jednou vrátil k jedné z nejdůležitějších sportovních a společenských akcí v našem regionu, která se uskutečnila v sobotu 11.srpna 2001. Pod záštitou Patrika Eliáše se totiž na zimním stadionu v Třebíči konalo benefiční hokejové utkání na podporu těžce zraněného třebíčského hokejisty Tomáše Zelenky. Horácká Slávia Třebíč změřila síly s výběrem hráčů Nhl a České extraligy. Nešlo vůbec o výsledek.
Hlavní událostí večera bylo totiž předání výtěžku z celé akce do rukou Tomáše Zelenky. Tomáš přijel na led za bouřlivého potlesku a skandování v doprovodu své přítelkyně. To byl ten největší zážitek, na jaký se nezapomíná. Všichni diváci se zvedli ze sedadel a přivítali Tomáše bouřlivým a neutichajícím potleskem, neustále a bez přestání aplaudovali,…. Aplaus nebral konce!!!
Před zraky vyprodaného stadionu se o symbolické předání postaral organizátor celé akce Patrik Eliáš. V kufříku, který putoval z Patrikových do Tomášových rukou bylo 1 576 600 korun. Finanční prostředky mají Tomášovi pomoci umožnit kvalitnější a intenzivnější rehabilitace.
Jediná slova, na která se dojatý hokejista zmohl se slzami v očích byla: „Všem vám za to moc děkuji“. Při těchto slovech a skandování Tomášova jména v různých variantách („Zelí, Tomáš Zelenka, Třebíč a Zelí a hlavně Tomáši, my tě nikdy neopustíme!“) se divákům draly slzy do očí, ani já jsem se tomuto neubránil. Byly to slzy dojetí.
Teď už zbývá jen jediné, aby se Tomášovi, ale i jeho věrným fanouškům splnilo jedno velké přání, které slíbil všem divákům a hráčům před zraky televizních kamer – aby se na ty nohy postavil!!!
Tomáši, ze srdce Ti to přejeme!!!
Tímto bych rád poděkoval zejména Patriku Eliášovi, zúčastněným hokejovým osobnostem a široké divácké veřejnosti, které není osud Tomáše Zelenky lhostejný.
Ve Finsku
H: Už je to tedy delší dobu, ale povězte nám ještě něco o tom, jak jste strávili pobyt ve Finsku, kam jste odjeli na pozvání.
T: Poznali jsme zase něco jinýho. Já už jsem jednou ve Skandinávii byl a to ve Švédsku s hokejem. Teď jsem tam jel, abych si to víc užil.
R: Já jsem tam předtím ještě nebyla a navíc jsem letěla poprvé letadlem, tak to byl zážitek.
T: Bylo to hezký. Zima, ale paradoxně v tu dobu o něco tepleji než tady.
R: Jenom mínus pět, maximálně mínus sedm.
H: Takže na tamní poměry teplo?
T: My jsme tam vlastně jeli za teplem. V té době tady bylo mínus dvanáct, patnáct. A jelikož součástí každého domku je sauna, tak já jsem si ji nechal vyhřát na šedesát a bylo mi dobře. Chtěl jsem, aby mi tam nosili i obědy a večeře. :-)
R: Byli jsme párkrát nakupovat, dvakrát nebo třikrát jsme byli na hokeji, na tréninku.
H: Kde jste přesně byli?
T: V Jyväskylä.
H: Tam hrají i nějací Češi, že?
T: Hraje tam Angel Nikolov, kterej mě tam pozval. S Angelem jsem vyrůstal, je jenom o dva dny starší nežli já. Naše mamky spolu ležely v porodnici, ale tam si na sebe ještě moc nepamatujem :-) Pak tam hraje Čech, Chlubna a Ton.
H: A to všichni v Jyväskylä? No, to by tam mohli skoro sestavit českou pětku.
T: Teď tam přišel, myslím, ještě Vostřák, ale zase někdo odešel. Ale prý jsou tam spokojení a líbí se jim tam.
R: Mají to tam pěkný. Bydlí v krásnejch bílejch malinkejch dvojdomečkách, a každej má jednu půlku. Všichni pohromadě v jedný ulici a navštěvují se. Všude okolo je příroda. Je to takový útulný.
T: I když je to malý tak to stačí. Mají tam velkej obejvák, jednu ložnici a jeden pokoj.
H: A tu saunu. Ne? Neplánujete si sem taky pořídit saunu?
T: Nám už by se sem nevešla.
H: A co pořádně vytopit koupelnu? :-)
R: To už by Tomáš odtud nevylezl :-)
T: Kdybychom ještě někam mohli rozšiřovat, tak saunu určitě.
R: Já, do tý doby než jsem si to vyzkoušela tam, tak jsem ze sauny nikdy nadšená nebyla. Dřív jsem hrála volejbal a oni nás tam nutili chodit. Nechápala jsem proč, mně tam bylo vedro a tak. Ve Finsku tím žijou. Ve všech supermarketech mají oddělení s veškerým vybavením. Teploměry, vědra, podložky, různé esence, prostě všechno. Když si dáte do vody vůni a polejváte se tím, tak je to hodně příjemný. A hlavně žádnej nátlak. Jdete si tam, kdy chcete, vyjdete si, kdy chcete.
H: Tomáši, měl bys nějaké fotky z dob, kdy jsi hrál?
R: No jasně, máme album, můžu vám ho ukázat.
H: A mohl bych si některou z nich půjčit? Já bych si to oskenoval a samozřejmě vrátil.
R: Asi ale nebudete moct použít žádnou z dob, co je Tomáš malej. Ty nám rozkousal pes :-)
T: Ona (fenka) byla sama doma, tak si je prohlížela :-)
R: Ale většinou kde je Tomáš, tak ty části se dochovaly. Všechny ostatní okousala, ale Tomáše tam nechala :-)
Tímto se čas rozhovoru přiblížil svému závěru. Diktafon svým vypnutím ohlásil, že právě “odbila” hodina naší návštěvy a dál jsme nechtěli obtěžovat. Tomáš nám udělal ještě krátkou exkurzi jeho hokejovým fotoalbem . Většina fotkek, které můžete shlédnout na těchto stránkách je právě odtud.
S Tomášem jsme se rozloučili s povzbuzením k velké vytrvalosti a odhodlanosti do dalšího léčení a společně jsme jim popřáli hezké prožití dovolené. Při odchodu nás, kromě Radky, vyprovázela a mezi nohama se nám proplétala, také dvouletá fenka labradora slyšící na jméno Clementine. Během rozhovoru se poslušně tulila k Radčiným nohám, ale teď jakoby se v ní probudila mladá krev. Jejich nový byt jsme opouštěli s příjemným pocitem, že Tomáš je na dobré cestě, že nic nevzdává, a také s chomáčem chlupů na našich nohavicích :-)
