Hráči získali obrovské sebevědomí, říká po postupu juniorů Kamil Pokorný

Máte za sebou v uvozovkách poslední zápas sezóny, jaké jsou bezprostřední pocity po postupu a hodnocení sezóny vůbec?

Řekl bych, že to byla jedna z nejlepších sezón, kterou jsem kdy koučoval. Závěr nebyl podle našich představ, ne kvůli hře našich kluků, ale kvůli tomu, že soupeř nepřijel. Na druhou stranu musím říct, že jsem z toho zápasu měl obavy, nebudu to skrývat. Kamkoliv jsem se nachomýtl, všude mi byl předhazovaný výsledek 17:4 z Klášterce. Já jsem ale měl obavy, aby nám ten výsledek neublížil. Nakonec se ukázalo, že nám spíš pomohl, protože Klášterec to vzdal bez boje, věděl o síle našich kluků a my jsme postoupili. Rozhodly ale zápasy s Hradcem, kdy jsme nejprve doma vyhráli v divokém utkání o čtyři branky, pak jsme v Hradci o gól prohráli. Myslím si, že kdybychom tam byli trošku efektivnější v koncovce a byli líp nachystaní, tak jsme mohli slavit už v neděli. Nic to ale nemění na tom, že jsme odehráli fantastickou sezónu. Ať si říká kdo chce co chce. Třeba, že jsme měli slabé soupeře, vždycky ve sportu platí, když se vám postaví soupeř, tak ho musíte porazit. To se nám dařilo, za celou sezónu jsme prohráli čtyři z jednačtyřiceti utkání. To si myslím hovoří za vše a kluci si ten postup naprosto zasloužili.

Vlastně téměř totožná sestava, která loni z extraligy sestoupila, teď postoupila zpátky. Hráči jsou o rok starší, co je teď čeká?

Trošku se vykoupili z toho loňského pádu, mohli v extralize sehrát trošku lepší roli. Nestalo se, ale dnešním dnem dokázali extraligu vrátit zpátky do Třebíče a tím vlastně odčinili to, co se stalo loni. Co bude dál nechci teď, deset minut po postupu nějak rozebírat. Spíš bych se bavil o té právě skončené sezóně, v níž se sešla vynikající parta. Náš kádr byl ale hrozně úzký, někdy jsme trénovali v devíti, nebo deseti lidech, takže tréninky byly dost atypické oproti tréninku, kde je na ledě dvaadvacet hráčů. Ukázalo se ale, že jsme šli dobrým směrem. Jsou to kvalitní hráči, dokázali správně vstřebat naše pokyny a informace a i díky tomu celou soutěží propluli jako nůž máslem a postavili se i takovým mančaftům, jako je Vsetín, Šumperk, Havlíčkův Brod a v baráži i Hradec Králové, kteří měli ambice soutěž vyhrát. Je to už můj celkově čtvrtý postup. Zažil jsem postup do první ligy tady v Třebíči v roce 1997, zažil jsem postup v Havlíčkově Brodě s muži do první ligy, byl jsem členem realizačního týmu, když postupovala juniorka před třemi lety a postoupili jsme i dnes. Znovu ale opakuji, že takhle klidnou sezónu bez jediného problému v kabině, v trénincích i na ledě, jsem ještě nezažil. Bylo vidět, že to mužstvo je hodně kvalitní a postup si stoprocentně zaslouží.

Z Vašich slov vyplývá, že hráči jsou nejen dobří hokejisté, ale jsou i povahově na úrovni. Myslíte, že se mohou prosadit v hokeji dospělých třeba právě v Horácké Slavii?

Já jsem u některých hráčů viděl za působení u juniorů neskutečný skok. Když bych to měl vzít úplně doslova a měl bych jmenovat, tak první rok po postupu do extraligy, kdy tady bylo mužstvo v čele s Nahodilem, Vildou Burianem a spol, tak jsme poslali třeba Petra Krutiše, Davida Křenka, nebo Pavla Vyhnálka hrát nižší soutěže do Velkého Meziříčí, nebo do Rosic. Tím, že oni to nezabalili, hráli tu nižší soutěž a hokej je dál bavil, dobře a poctivě na sobě pracovali, tak třeba právě Petr Krutiš, nebo Křenda jsou kluci, kteří mohou pomýšlet na vyšší hokej a byli osou tohoto mužstva. Stejně jako David Vítek, bratři Kadelové, Martin Dočekal, Tomáš Vondráček, Martin Belatka. I další kluci pracovali pro tým a odvedli velký kus práce. Hodně nám pomohli i kluci ze Znojma, kteří nás doplnili, protože nás bylo opravdu málo. Já vidím obrovský pokrok ve výkonnosti hráčů a znovu říkám, že důležité je hrát hokej, není až tak důležité jestli extraligu, nebo první ligu juniorů. Je ale nutné dobře pracovat, dobře trénovat a pak může hráč pomýšlet i na vysoké cíle. Tohle jsem u tohoto mužstva viděl. Že jsme hráli první ligu? Někdo tomu říká pralesní liga, ale my jsme dostatečně trénovali, poctivě jsme přistupovali k utkáním, která jsme vyhrávali. V mužstvu byla dobrá atmosféra, hráči se těšili jak na tréninky, tak na zápasy a dle mého názoru jim to možná dalo víc, než kdyby hráli o udržení v extralize, prohrávali by a nebyli by na tom psychicky dobře. Takhle hráči získali obrovské sebevědomí a třeba David Vítek, Eduard Kadela, Tomáš Vondráček a Martin Dočekal už nakoukli do prvního mužstva. Jsou už tak vyhraní, že pokud na sobě budou dál pracovat, můžou naše A-mužstvo doplnit. A nejsou jediní. Je tady řada dalších hráčů, kteří to můžou dokázat. Pro náš klub je strašně důležité, abychom vychovali vlastní hráče. Taková je naše filozofie a tenhle ročník ji dokáže splnit. Pět, možná i více hráčů dostane šanci u mužů a mohou se prosadit i dál.

Postup je vždy týmovým úspěchem, který by nebyl možný bez dobrého realizačního týmu. Když jsme dělali rozhovor v průběhu letní přípravy, říkal jste, že Jiřího Buriana jste si k sobě sám vybral. Klapalo vše podle Vašich představ?

Bezpochyby. Jirka Burian je můj naprostý protipól. On všechno vidí optimisticky, když já jsem zvýšil hlas, viděl jsem, že hráči nehrají na sto procent, tak on byl ten, kdo do té situace vnesl trošku srandy, trošku to uklidnil. Spolupráce s ním byla nesmírně kvalitní, já jsem s ním spolupracoval už v dorostu před pár lety. Vybral jsem si ho záměrně a znovu se potvrdilo, že to byla dobrá volba. Byli jsme na to sami dva, plus Michal Kasáček, který nám pomáhal po stránce zabezpečení kustodských věcí a v tomhle složení se nám povedl postup do nejvyšší soutěže. Jirkovi tedy patří velký dík. Každý z nás dvou je úplně jiný a myslím, že pro mužstvo je to povahově ideální složení.

O tom, že Vás hráči opravdu, jak se říká vzali, svědčí i to, že Vás dnes oba vyvolali a Vás ještě pak svezli ve vozíku po ledě.

Myslím, že bylo vidět, že jsme s mužstvem opravdu žili. Mnohokrát jsme probírali i jiné než hokejové věci. K těm klukům mám blízko, cítím se s nimi mladší, x-krát jsme v sezóně udělali nějakou srandu, nebo vtípek – oni mě, já zase jim, prostě tak by to asi mělo fungovat. Když šlo ale do tuhého, hráli se zápasy, nebo se trénovalo, tak kluci měli patřičný respekt a plnili si své povinnosti. A co se týče toho kolečka na ledě v nákupním vozíku - měl jsem trochu strach, aby mě nevysypali, nebylo to moc příjemné, nebylo jak zastavit, ale patřilo to k tomu, abychom to dnes důstojně oslavili. Přežil jsem to a jsem rád.
Na závěr bych chtěl celému mužstvu a všem, kdo nám drželi palce a fandili nám, poděkovat za výbornou sezónu, která nakonec skončila tak, jak jsme si všichni přáli.