Rozhovor s Romanem Kousalem

Romane, kdy jste začal s hokejem, kdo vás k němu přivedl a jak jste se dostal do branky?
K hokeji mě přivedl táta, protože on zamlada aktivně hrával. Já začínal zhruba v pěti, šesti letech. Přiznám se, že úplně na začátku mě to skoro ani nebavilo, dokonce jsem po roce přestal. Viděl jsem však, že skoro všichni kluci okolo hrají hokej a mě přišlo líto, že vlastně nic nedělám. Takže jsem se do toho pustil znovu. A proč jsem se stal brankářem? Začínal jsem sice v útoku, ale byl jsem o trochu pomalejší než ostatní, tak jsem se zkusil postavit do branky. Kupodivu mě hned první trénink vyšel a v bráně jsem už zůstal.

Úplně na začátku jste začínal tedy v Třebíči? A jak jste potom pokračoval v Třinci?
V Třebíči jsem začal chodit do sportovní třídy na Základní škole T.G.Masaryka, která je zaměřena na mladé hokejisty. Tam je speciálně zaměřená výuka, tréninky probíhají i dopoledne v rámci vyučování. Zde jsem se už plně věnoval postu brankáře. Po absolvování základní školy jsem odešel na učiliště do Třince, kde jsem se taktéž plně věnoval hokeji, podobně jako předtím v Třebíči. První rok se mi bohužel moc nevedlo, ale potom jsem se již chytil a naopak druhý rok v Třinci mi vyšel perfektně. Stal jsem se brankářskou jedničkou v týmu a byl jsem vyhlášen nejlepším gólmanem dorostenecké ligy. Zážitkem byl pro mě slavnostní galavečer, kde se výsledky vyhlašovaly. S Třincem jsem se podíval i do ciziny: hráli jsme v USA, Kanadě i ve Švédsku, vždy se nám velmi dařilo.

Musel jste na sobě hodně pracovat a tvrdě trénovat, abyste dosáhl takového úspěchu?
(skromně) Ani ne, spíš mě to šlo skoro samo.

Jak vlastně vypadá takový gólmanský trénink?
U gólmanů ani tak nezáleží na posilování, to bych vynechal úplně – my nejsme siloví hráči. Spíše se klade důraz na pružnost, ohebnost a výbušnost. A samozřejmě taky na postřeh – trénuje se s míčkem. Momentálně zajedno trénuji s mužstvem na ledě, ale mám i svůj individuální plán. Chodím se protahovat do posilovny a máme také úterní brankářské tréninky.

Nyní tedy nastupujete střídavě za Třebíč a brněnskou juniorku…
Zdeněk Kučírek odešel do zahraničí a mě vedení klubu povolalo zpět do Třebíče. O letních prázdninách už jsem absolvoval celou letní přípravu. Kromě toho nastupuji i za brněnské Krokodýly, ale tam jsem odehrál zatím tři zápasy.

Bylo vám letos v dubnu osmnáct. Jaké je být nejmladším hráčem týmu?
V našem mužstvu se podle věku vůbec nerozlišujeme. Jsme všichni kamarádi a pokud člověk hraje dobře, dostane pochvalu ode všech - ať je starší nebo mladší. Parta je výborná. I když většinu zápasů sedím na střídačce, kluky tam povzbuzuju, hecuju – semtam je i seřvu… (smích)

A jaké je být ‚dvojkou‘ za Stanislavem Nerudou?
Doposud jsem v dorostu i juniorce byl vždycky prvním brankářem a vlastně pořád chytal. Pozici „dvojky“ ale beru, zvykám si. Se Standou jsme kamarádi. Kdybych dostal šanci stát se jedničkou zde, Třebíč je pro mě samozřejmě prioritou - to by šlo již těžko zvládat střídavý start v Brně. V takových situacích je již brankář vystaven psychickému tlaku a takový záběr se již nedá zvládat.

Jaké máte plány do budoucna. Čeho byste chtěl v hokeji dosáhnout?
Určitě bych chtěl zkusit extraligu. V Třinci jsem už pár zápasů odseděl na střídačce, ale do hry jsem se bohužel nedostal. Vše záleží na mých výsledcích tady, jestli mi tam pak dají šanci. Na zahraničí zatím ještě moc nepomýšlím.

Máte čas ještě na další záliby, kromě hokeje?
Baví mě sport všeobecně, rád hraji hokejbal. Vzhledem k tomu, že bydlím v Pokojovicích a je třeba se velmi často přesouvat mezi Třebíčí i Brnem, udělal jsem si řidičák, takže nyní moc rád řídím svoje auto.

A na závěr: nelze se nevrátit k sobotnímu zápasu s Pískem, kdy Horácká Slavia doma nešťastně prohrála. Vy jste naskočil do rozjetého zápasu místo odstoupivšího Nerudy. Můžete popsat svoje pocity vjet za takového vývoje utkání mezi tyče? Jak jste se cítil na konci zápasu a co vám řekli spoluhráči?
Byl jsem v ten moment strašně nervózní, doslova mě drkotaly zuby. Naštěstí jsem hned první puky zvládl, což mě jakžtakž uklidnilo. Do druhé třetiny jsem nastupoval už v úplné pohodě. I když celý zápas dopadl neslavně, všichni kluci mě v šatně chválili, jak jsem je podržel. Možná to zní divně, ale teprve až když jsem přijel domů, uvědomil jsem si, jak jsem šťastný, že jsem v brance nezklamal.

Romane, děkujeme za rozhovor a přejeme vám co nejvíc úspěchů ve sportu i v životě a samozřejmě, co nejmíň puků za zády.

Ivo Krčmář, Jan Šindelář