Tomáš Zelenka: Sílu zatím mám

Zúčastnil jste se akce Otevřené památky – otevřená srdce. Jak na vás působila? Jsou akce tohoto druhu podle vás prospěšné?
Jistě splnila svůj smysl. Dostat lidi z ústavů alespoň na jediný den a ukázat jim něco jiného je dobré. Takových akcí by se mělo dělat víc, protože postiženým rozšiřují obzory. Mne samotného památky zajímaly, také jsem se byl podívat. Vím, že jinak se tam nikdy nedostanu.

Trénujete ještě sledge hokej v Karlových Varech?
V Karlových Varech jsem skončil. Nezvládal jsem každodenní osmihodinovou pracovní dobu. Ač si to nechci přiznat, zdravotní problémy prostě mám a nedalo se to vydržet. Po dohodě jsme rozvázali pracovní poměr, vyšli mi ve všem vstříc. Jsem rád, že jsem to zkusil, velice jsem si vážil jejich nabídky, ale takovouto práci bych do budoucna dělat nechtěl. Potřebuji pružnou pracovní dobu, možná chci moc, ale musím práci prokládat rehabilitací. Velmi mi pomáhá, protože mám velké bolesti a bez cvičení se necítím dobře. Jak teď vypadá váš pracovní týden?
Během listopadu ještě budu zvládat dojíždění do Nového Města, než zapadne sněhem. Jezdím tam dvakrát až třikrát týdně cvičit. To mi zabere celý den. Večer si pak sednu k počítači a snažím se přijít na jiné myšlenky, relaxovat, aktivně si odpočinout. Ve zbývajících dnech pracuji pro sledge hokej, snažím se kontaktovat firmy a shánět peníze.

Navíc ještě studujete…
Ano, vysokou školu finanční a správní v Mostě. Mám trochu skluz, školu dělám druhým rokem, ale mám uzavřený teprve první semestr. Baví mě to, protože si opět rozšiřuji obzory, a nesedím tu nečinně zahleděný do zdi.

To je zřejmé ze všeho co děláte, že přistupujete k životu aktivně.
Protože když sedím na vozíku celý den a nic nedělám, mám bolesti. Pro mne je lepší někam vyjet, mám auto, to jsou má křídla. Autem se dostanu kdykoli kamkoli, díky němu jsem více soběstačný. Ale stále to ještě není úplná soběstačnost, ke které bych chtěl dojít. Asi to bude těžké. Potřebuji zázrak medicíny.

Pociťujete určité zlepšení?
Ano, neustále. A právě to mne žene dopředu. Ale stojím nohama – nebo spíš sedím nohama pevně na zemi. Cítím malé pokroky, svaly mám docela zachované, víc si nedovedu zatím představit.

Jak vám bylo, když jste se ocitl na vozíku? Co se člověku v takové chvíli honí hlavou?
Ze začátku jsem byl přesvědčený, že jde o normální zlomenou kost, a myslel jsem si, že to bude zase dobré. Jezdil jsem na léčení a začal potkávat první lidi na vozíkách. Slyšíte jejich osudy a srovnáváte si to v hlavě, pak si všechno dáte tak nějak dohromady a víte, že situace nemusí být taková, jak si myslíte. Je to strašně těžké. Jde o nevyzpytatelný úraz. Existují lékařské názory, a nevím, jestli se s nimi mohu ztotožnit, že tělo je počítač a cestu by si mělo najít samo. Podobně, jako si ji najde například proti chřipce. Tak jednoduše to asi nejde. Ale uvidíme. Medicína hodně pokročila, velkou nadějí jsou kmenové buňky. Proto vlastně stále cvičím, abych se udržel v kondici, kdyby něco. Sílu mám. Nevím jak dlouho ještě, ale zatím ano.

Nenávidíte člověka, který vám to udělal?
To nemůžu říct. Abych řekl pravdu, já na něj nemyslím. Snažím se ho prostě vymazat. Nedá se říct, že bych ho nenáviděl, lidi jsou prostě takoví. Stalo se to, teď to nevrátím a můžu jedině bojovat.

Dala vám vaše situace něco? Dá se vůbec říct, že přinesla také něco pozitivního?
Dala mi strašně moc. Do mých pětadvaceti let šlo všechno tak nějak samo, v klidu. Neznal jsem deprese, nevěděl jsem co je to problém. A během posledních tří let jsem poznal spíše strasti. Ale o to je zase člověk silnější. Někde jsem slyšel, že my vozíčkáři jako bychom znali čtvrtý rozměr. A opravdu, jestliže smažeme handicap, jsme ne lepší, ale asi plnější lidi.
Chápete, co tím chci říct? Když pominu vozík a v hlavě si srovnám, že jsem s vámi rovný, poznal jsem v životě daleko víc než vy. Život tím mám obohacený. Ale možná, že bych byl radši - nevím - kdybych byl zdravý.

Má onen čtvrtý rozměr něco společného s vírou?
Absolutně ne. To je prostě jiný náhled na svět. Máme jiné priority.

A co je pro vás nyní prioritou?
Zpočátku po úraze to bylo dostat se zpátky do normálního života, teď je pro mě prioritou srovnat se, vyrovnat schod mezi normálním člověkem a vozíčkářem. Mám to pořád v sobě, stydím se, že na tom jsem tak jak jsem a ještě jsem nepřekonal sám sebe a nesrovnal se s tím. Až se nebudu stydět, až mi nebudou vadit pohledy lidí, pak můžu říct, že jsem se srovnal a že s s tím dá žít. Zatím ještě ne. Zatím já a myslím že všichni doufáme, že se něco stane.

Máte sympatie stovek a možná tisíců fandů, kteří na vás nezapomněli. Těší vás to?
Určitě. Dostávám spoustu mailů, blahopřání, povzbuzujících vzkazů.To mě těší velice moc. I dnes stále zájem trvá.

Poznal jste i druhou stranu mince? Odvrátil se od vás někdo po úraze?
Poznal. Nechci jmenovat konkrétně, ale poznal. Můžu však říct, že to byl snad jeden nebo dva lidé ze sta. A možná, že tam sehrálo roli i něco jiného.

Zpočátku po vašem boku stála vaše přítelkyně. Jste spolu stále?
Bydlel bych tady, kdybych byl s přítelkyní?

Asi ne.
Správně. Je to asi rok a půl, nebylo by asi fér rozebírat jak to všechno bylo, ale prostě se to stalo. Stalo se to a já jsem z toho samozřejmě byl hrozně špatný, byl jsem na ní závislý. Ale asi to tak muselo skončit, když si to proberu zpátky, byla to mladá holka, měla určitě i svoje zájmy a chtěla i něco jiného, než se jen starat o mě. Když si to takto vysvětlím, muselo se to stát.
Pohybuji se mezi vozíčkáři, viděl jsem jich stovky, slyšel jejich osudy a prostě to tak ve většině případů končí. Vozík znamená strašně těžkou situaci pro oba a hraje v tom roli spousta věcí, se kterými se musejí srovnat a zaleží jen na nich, jak to zvládnou. Třeba se všechno ještě otočí k lepšímu. Není to vyloučené.
Nikdy jsem si nemyslel, že by se někdo mohl zamilovat do člověka na vozíku. Ale během uplynulého roku jsem poznal, že vozík opravdu není problém. Pár holek mělo zájem, ale já jsem na to nebyl připravený. Nedovedl jsem si to představit, ale ony mi ukázaly opak.

I já znám holky, kterým jste velice sympatický.
Tak to mi musíte dát jejich čísla.

Sledujete třebíčský hokej?
Teď bych si přál na tuhle otázku vůbec neodpovídat. Samozřejmě že sleduju.

Co to s váma dělá?
Přitěžuje se mi. Je mi čím dál tím hůř. A jestli to takhle potrvá, tak tady dlouho nebudu. Ale teď vážně: Snad to bude lepší. Takové problémy má skoro každý klub. Po dobrých letech přijdou horší, a potom bývá umění se z toho dostat. Za mě bylo jádro týmu třebíčské. Nyní je většina hráčů cizích, a to podle mne není to pravé. Je to škoda. Na partu, která tu byla, hrozně rád vzpomínám a nikdy nebudu litovat, že jsem hrál hokej, protože jsem tu poznal spoustu kamarádů.

Za rozhovor poděkoval Luděk Mahel