Třebíč? Skvělá parta, má jasno Hunkes a mluví o konci kariéry

Rozhodnutí o konci profesionální kariéry je definitivní?

Ano, je definitivní. S profesionálním hokejem už jsem skončil.

Není vám líto, že jste se nerozloučil na ledě?

Víte co, naštěstí nejsem sentimentální. Samozřejmě bych kariéru rád zakončil před fanoušky, ale zdravotní stav mi zkrátka už nedovolil nastoupit. Vzal jsem to jako fakt a vnitřně se s tím smířil.

Prý vám kariéru ukončil otřes mozku.

Je to pravda. V kariéře jsem jich několik prodělal a po posledním nárazu to nebylo dobré. Moje tělo zkrátka reagovalo špatně, proto jsem se rozhodl už nenastoupit. Měl jsem strach, aby to na mně nezanechalo horší následky.

Vybavuje se mi paralela s Jakubem Voráčkem, který kariéru kvůli otřesům mozku přerušil.

Těch hráčů teď přibývá, nevím, čím to je. Možná tím, že hokej je rychlejší, intenzivnější a nárazy tím pádem tvrdší. Navíc dřív se otřesy mozku moc neřešily.

„Riziko otřesů mozku bude v hokeji pořád"

Ale osvěta v téhle oblasti se pomalu zlepšuje, ne?

Jo, taky mám ten pocit, ale pořád ještě není na úplně top úrovni. Když jsem hrál v Německu, což už je pár let zpátky, před sezonou nám tam dělali testy, podle kterých zjistili, jak na tom s ohledem na otřesy mozku jste. To tady v Česku stále nemáme. Na druhou stranu proti otřesům mozku bojují rozhodčí, zákroky na hlavu se snaží eliminovat a řekl bych, že i hráči jsou vůči sobě ohleduplnější. Nicméně hokej je tak rychlý a tvrdý sport, že riziko otřesů mozku v něm bude pořád.

Jak dlouho jste pociťoval symptomy?

Po posledním nárazu zhruba tři měsíce. V tom období jsem nemohl dělat vůbec nic, hlava bolela fakt hodně. Postupně se to zlepšovalo a teď jsem v pohodě, ale je třeba říct, že jsem nepodstupoval prakticky žádnou tělesnou zátěž. Sám jsem zvědavý, jak bude tělo reagovat, když začnu třeba rekreačně sportovat.

Zápasy Třebíče v play off jste navštěvoval jako divák, nesvrběly vás ruce?

To víte, že trošku jo. Play off je za odměnu a vždycky si ho chcete zahrát. Moje výhoda byla alespoň v tom, že zranění trvalo dlouho, takže jsem měl čas na smíření se s realitou, že hrát už prostě nebudu. Nebylo to, jak když se zraníte na tři dny a pak už jen čekáte, kdy bude ten správný okamžik naskočit.

Do kabiny jste chodil?

Jojo, před zápasem, případně po něm. S týmem jsem žil a snažil se kluky podpořit.

Bylo semifinále třebíčským stropem?

Podle mě nemuselo být. Stav 1:1 po úvodních dvou zápasech byl spravedlivý, sérii poté rozhodly dva zápasy ve Zlíně. Na obou jsem byl osobně, viděl jsem je, přičemž ve třetím zápase jsme byli lepší, ale bohužel nám soupeř dal vítězný gól pár vteřin před koncem. Asi rozhodly zlínské zkušenosti. Možná i trocha štěstí, i když já nemám rád výmluvy na štěstí, musíte mu zkrátka jít naproti. Stav 4:1 vypadá jednoznačně, nicméně všechny zápasy rozhodovaly drobnosti.

„S týmem jsem žil"

Když budete za pár let vzpomínat na angažmá v Třebíči, co se vám vybaví jako první?

Jako první se mi vybaví super parta. Ať už hráčů nebo lidí kolem klubu, kteří v Třebíči hokej dělají. Vyhrávalo se, takže to byly super dva roky.

Už na vás přišla fáze, kdy si doma sednete do křesla a bilancujete?

Zatím to nedělám, ale asi to přijde. Hokej jsem hrál dlouho, určitě bude na co vzpomínat. (usmívá se)

To pak bude program vašich ratolestí na dlouhé zimní večery jasný, ne?

Mám dvě holky, těm bude hokej asi šumák. (směje se) Maximálně syna od sestry by moje hokejová kariéra mohla zajímat. (usmívá se)

Sice jste mi říkal, že ještě nebilancujete, ale i tak se vás zeptám, co považujete za svůj největší kariérní úspěch?

To je těžký… Bohužel se mi nikde nepovedlo vyhrát titul. Rád vzpomínám na roky v mládežnických reprezentacích, na dobu, kdy mi bylo umožněno nakouknout do seniorské reprezentace nebo na zápasy v KHL.

„Ve škole mě nenapadlo, že se hokejem budu živit"

Moje oblíbená otázka, když mluvím s někým, kdo ukončil kariéru, využil jste veškerý svůj potenciál?

A taky těžká otázka. (usmívá se) Asi má dva úhly pohledu. Na základní škole jsem nikdy nebyl hokejový supertalent, patřil jsem spíš do středu a v té době mě nenapadlo, že se hokejem budu živit na profesionální úrovni. Proto jsem rád, že se mi to nakonec povedlo. Ale říkám si, že když už se mi to povedlo, je škoda, že jsem se nedostal ještě někam kousek dál. To je ten druhý úhel pohledu.

Jak u vás tedy vycházel poměr talentu a pracovitosti?

Asi padesát na padesát. Vždycky jsem slušně četl hru a uměl dát přihrávku, ale zároveň jsem byl hráč, který si po trénincích dost přidával a podobně.

Dobrá rada pro začínající hokejisty.

Stoprocentně. Jak říkám, já v mládí nebyl nadstandardní hokejista, ale dělal jsem hodně věci navíc. Chodil ve volném čase střílet, přidával si… Pokud tohle kdokoliv dělá, má velkou šanci, že předběhne řadu těch talentovanějších, kteří ale hokeji neobětují tolik, a nakonec bude hrát na jejich místě.

Zůstanete u hokeje i po konci aktivní kariéry?

Nikdy neříkej nikdy, ale zatím to vypadá, že půjdu úplně jinou cestou.

I tak předpokládám, že jako divák se na tribunách občas ukážete.

„Naše výkony na mistrovství světa hodnotím jako střídavě oblačno"

Jaké z něj máte dojmy?

Viděl jsem zápasy našich a dojmy z nich bych popsal jako střídavě oblačno. Zápas s Lotyši se mi nelíbil, ale uvidíme, jak nám to půjde proti silnějším soupeřům směrem ke čtvrtfinále.

Zápasy ve skupinách často postrádají náboj, co?

Je to tak. I proto sleduju hlavně vyřazovací část turnaje. To znamená od čtvrtfinále dál.

Nabízí se otázka, neměl by se počet týmů na světovém šampionátu o dva nebo čtyři snížit?

Byl bych pro. Chápu, že vysoký počet zápasů se hraje kvůli penězům, ale menší počet týmů by zajistil více kvalitních utkání. Rád koukám i na fotbalové mistrovství světa, kde je to stejné. Jak ve fotbale, tak i v hokeji bych byl pro zredukování počtu účastníků na velkých akcích.