Sezóna 1999/2000
Skvělý start do nové sezóny
Asi mezi nejvýznamnější a nejlepší sezónu za své hokejové působení může Patrik považovat sezónu 99/00. Patrik Eliáš zahájil tuto sezónu v české extralize, poté ale vyřešil svůj finanční spor s Devils, vrátil se mezi Ďábly a zařadil se mezi nejlépe fungující útočné úderníky v NHL. Eliáš tak zaznamenal po slabším úvodu strmý vzestup a překonal rekord týmu v počtu po sobě jdoucích zápasů, ve kterých bodoval.
V říjnu sehrál za Devils jediný zápas, v listopadu dal jediný gól, v dalším měsíci přidal 8 branek a od konce prosince do 28. ledna se trefil v 15 zápasech po sobě. Než se dohodl koncem října na nové smlouvě hrál v Pardubicích a Třebíči. Jakoby v NHL doháněl všechno, co zameškal. "Letos jsem se určitě zlepšil, víc než dřív si dávám pozor na zakončení šancí. Když na to člověk víc myslí, zdá se mi, že mu tam spadne i nějaký ten puk navíc a ani neví jak." Útok, ve kterém nastupuje se Sýkorou a Arnottem byl už údernou sílou Devils už na konci minulé sezóny. Svou pověst potvrzuje i letos. Někteří z gólmanů tvrdí, že nikdy neví, co tihle tři vymyslí za kombinaci. "Záleží na zkušenostech a stylu hry. Já si letos mnohem víc věřím, vychází to z povedeného konce minulé sezóny, kdy nás kouč Robbie Ftorek dal dohromady - tedy mne Petra a Jeysna. A jak jsem řekl, jde nám to. Na ledě si rozumíme."
V NHL prožíval v tu dobu Eliáš již třetí úplnou sezónu a dobře ví, co tahle práce obnáší. "Já jsem vždycky věděl, že mám na to dát nějaký ten gól, dostat se do sestavy a prosadit se NHL." Jeho sláva se totiž ale, podobně jako většina všech úspěchů nerodí lehce. "Poctivě jsem trénoval, pracoval na sobě, snažil jsem se zlepšit každou část své hry." Společně s Petrem Sýkorou totiž v NHL předvádí gejzír jejich nevyčerpatelné studnice nápadů a kombinací, který vede k množství vyhraných zápasů. Snad také proto byl Patrik podle ankety renomovaných kanadských expertů zvolen po Jágrovi a Haškovi třetím nejlepším českým hráčem, který působí v NHL.
Překonání klubového rekordu
Patrikovi se podařilo překonat dokonce klubový rekord. V zápase, kdy New Jersey porazilo New York Islanders 4:0, bodoval po třinácté po sobě, čímž překonal klubový rekord. Rekord držel do této doby Scott Stevens, současný kapitán Devils. V historii týmu dokázali bodovat ve 12 zápasech po sobě pouze Stenvens, Verbeek a Broten. Eliáš je teď všechny překonal. "Měl jsem ohromnou radost. Snažil jsem se na tu šanci přepsat historii našeho klubu vůbec nemyslet, nestresovat se tím. Jenže to moc nešlo, když jsem stále slyšel, že jestli dám gól, překonám klubový rekord. Určitě se nechci teď zastavit, to je jasné. Je vidět, že se nebojíme ničeho, co na nás ostatní týmy zkouší, nedaří se jim nás ubránit," liboval si Eliáš. V tomto zápase si tak vylepšil své nadité konto dvěma góly a jednou asistencí. A tak na sebe strhl všechnu pozornost, před pár lety téměř neznámý Patrik Eliáš, který se stal hlavní údernou silou Devils.
Stanley Cup
Patrik Eliáš, velký fanda tenisu, má jako každý člověk svůj velký sen: "Přeji si vyhrát Stanley Cup, a když to bude možné také titul Mistra světa."
Stanley Cup - tato devadesáticentimetrová a 14,4 kg vážící slitina niklu a oceli je věhlasná modla hokejistů působících v NHL. A tak může NHL hrdě - a právem - prohlašovat, že Stanley Cup je symbolem profesionálního světového mistrovství, ač vlastně jiným klubům než svým vlastním o tuto trofej bojovat nedovolí. Tomu se ostatně uzpůsobila i pravidla soutěže a herní řád. Všichni totiž směřují svůj cíl k zámořské hokejové "Mekkce" - Stanley Cupu. Tato nejslavnější a nejstarší hokejová trofej vznikla již v roce 1892, ale majetkem NHL se stala až v roce 1926. Stanley Cup se stal modlou, po jejímž zisku touží snad každý kanadský kluk. Všichni hokejisté v Kanadě a USA, stejně jako Patrik Eliáš, mají jediný sen - sáhnout si na slavnou trofej, zvednout ji nad hlavu a upít z ní hlt šampaňského. Pochopitelně ne každému se tento sen splní. Jen ti nejlepší se stávají nesmrtelnými, jen jména několika vyvolených jsou každoročně vyryta na plášť trofeje, jejíž staletá historie je plná neuvěřitelných příběhů, plná radosti, smutku, ale i tragédií.
Snad pro nesmírně vysokou hodnotu této hokejové trofeje bylo velkým zklamáním nejen pro Eliáše, ale i pro celý tým vyřazení New Jersey v prvním kole play-off Pitsburghem v sezóně 98/99. "Po základní části NHL jsme všichni věřili, že budeme sahat po Stanleyově poháru, ale potřetí za sebou jsme skončili špatně. Netuším, čím to je, mužstvo tvoří skvělá parta, vynikající je i vedení klubu. Každopádně musíme udělat vše, co je v našich silách, aby se to už neopakovalo."
V letošní sezóně (99/00) však Patrik Eliáš a jeho Ďáblové z New Jersey postoupili konečně do play-off. Po spoustě náročných utkání se do finále probojovali týmy New Jersey Devils a Dallas Stars. Začal tak souboj o jeden z nejprestižnějších a nejstarších sportovních pohárů mezi těmito výbornými týmy. K vidění byl pohledný i úporný hokej, jemuž skvělými výkony kralovali oba gólmani - šťastnější Martin Brodeur a Ed Belfour. A jaké bylo celé finále? První zápas se odehrál 30. května v Jersey. Zde domácí tým porazil Dallas 7:3. Z druhého zápasu odehraného 1. června také v Jersey se mohli radovat hráči Dallasu, neboť porazili domácí tým 1:2. Třetí zápas byl odehrán 3. června v Dallasu. Tým Jersey se zde radoval z výhry 1:2. Čtvrtý zápas odehraný 5. června v Dallasu byl odehrán opět ve prospěch hostujících hráčů. 8. června se hráči opět setkali v Jersey. V prodloužení zvítězil Dallas 0:1.
Rozhodující zápas se konal 10. června. Všichni věděli, že pokud Devils v Dallasu tentokrát vyhraje, bude se radovat právě tento tým ze zisku Stanley Cupu. Snad proto byla atmosféra na dallaském stadionu tak napjatá. Partie byla od počátku otevřena a Devils byli v převážné většině utkání lepším celkem. Mírnější šance se střídaly na obou stranách, oba gólmani však byli opět vynikající. Ve druhé třetině dal každý celek gól. Následovala třetí třetina, která mohla být rozhodující, ale nestalo se tak. Proto se prodlužovalo. Ale ani v prvním dvacetiminutovém nastavení nepadl gól ani na jedné straně. A tak nastalo další prodlužování, které bylo tentokrát již rozhodující. Všichni si uvědomovali, že jestli dá gól Jersey, získá Stanley Cup. Kdyby však skóroval Dallas, byl by stav série 3:3 a následoval by další, tentokrát již stoprocentně poslední zápas, který by rozhodl, který z těchto dvou výborných týmů získá věhlasnou trofej. Další zápas však nenastal, neboť poslední prodloužení rozhodlo. Vše totiž vyřešila až 89. minuta střetnutí. Právě běžela dvacátá devátá minuta prodloužení, diváci v dallaské Reunion Areně téměř nedýchali. Jen jediná chyba mohla rozhodnout o zisku Stanley Cupu pro sezónu 99/00, jen jediná chyba mohla celou detektivku oddálit. Stále se však ještě nevědělo, zda titul získají domácí Hvězdy nebo Ďáblové. Odpověď na otázku neznal v té chvíli nikdo! Zatím však Patrik Eliáš dostal přihrávku od Scotta Stevense do pravého rohu útočné třetiny a naslepo ji, obrácen zády k soupeřově brance, adresoval Jasonu Arnottovi, jenž puk parádně poslal pod horní tyčku nešťastného Eda Belfoura. Bylo konečně dobojováno.
Stříbrný pohár lorda Stanleyho tedy vzepřel nad ramena kapitán Scott Stevens. V tu chvíli jásali všichni - hráči Devils, kouč Robinson, fanoušci, no prostě všichni, kteří tomuto týmu zisk trofeje přáli. Na nemocničním lůžku určitě pookřál i nešťastník Petr Sýkora, který utrpěl během rozhodujícího zápasu zranění. Při přebírání poháru si Patrik oblékl Petrův dres. "Slíbil jsem si, že musíme vyhrát. Už kvůli Petrovi. Měl jsem o něj strach, pořád jsem se o přestávkách vyptával, jak mu je. Když to skončilo, řekl jsem kustodovi, aby mi přinesl z kabiny jeho dres. Chvíli jsem ho měl já, poté si ho oblékl i trenér." A tak se z nevyzpytatelného týmu, který se začal vymykat kontrole, stali šampióni. Po náročné sezóně nastala konečně úleva. A následovaly oslavy a to přímo veliké. Šampaňské přetékalo z poháru, kouřily se doutníky, všichni se po právu radovali. Uvědomovali si, že právě získali tu nejslavnější trofej, pro jejíž zisk udělali během sezóny úplně všechno. A jaké byly pocity muže, který se podílel na rozhodujícím gólu? "Vnímal jsem, že se nám podařilo něco neskutečného a husí kůže mi naskočila po celém těle. Na jednu stranu jsem byl strašně šťastný, že se nám to podařilo, protože se podobná věc už nikdy nemusí opakovat. Na druhou stranu jsem byl rád, že to celé skončilo. Psychicky i fyzicky to bylo strašně namáhavé. Když hraje člověk dva měsíce pod děsným psychickým i fyzickým tlakem a zčistajasna je toho zbaven, tak to je nepopsatelný pocit. To vědomí, že člověk už nemusí jíst ta jídla, která musel konzumovat během toho náročného období, už na sebe nemusí navlékat tu těžkou výstroj a podobně. To všechno se slilo v pocit jedné velké úlevy. Zůstala jen radost. Ale myslím, že ta opravdová radost přijede až o něco později, až si to všechno pořádně uvědomím."
Následující hodiny a dny už spolykaly oslavy. "Představy o nich byly možná bujařejší než realita. V Dallasu jsme do rána klábosili kolem stolu. Pak jsme se vrátili do Jersey a na letišti nás čekalo patnáct dvacet lidí. To pro mne bylo takové zarážející až šokující. Tak to ale v Jersey chodí. Mezi námi jsme si je pak ale užili dost. Slavilo se několik dní a nebylo to zrovna malé. Měli jsme také mejdan v hospůdce spoluhráče Daneyka. Dál už jsem se neúčastnil, protože jsem z toho onemocněl a musel jsem brát antibiotika. Aspoň mi zbyly síly to dotáhnout doma." pousmál se Eliáš. Patrik své sliby opravu plní, neboť si to doma určitě užil.
Ze zámoří se vrátil 19. června 2000. S vlasy odbarvenými v rámci bojovnických rituálů na blond, dobrou náladou, oddaným labradorem Devontem přistál Eliáš v Praze, zatímco jeho spoluhráč a přítel Petr Sýkora vyjednával ještě v Americe datum příjezdu poháru. První tiskovky zvládal s úsměvem, postupně se však začala projevovat nastřádaná únava z náročného konce sezóny. Patrik proto uvítal návrat do rodné Třebíče, kde si konečně po dlouhé době trochu odpočinul. Brzy se však objevil na tenisových kurtech a na jeho výkonech nebyla únava téměř znát. Patrik se po čtrnáctidenní dovolené strávené s přáteli v Chorvatsku začal účastnit nejrůznějších akcí. Byl viděn po boku Dominika Haška a dalších českých osobností na tenisové exhibici ve Znojmě. Perfektním zážitkem byla také účast na závodech formule jedna v Rakousku. Dokonce se také zúčastnil slavnostního otevření fotbalového hřiště v Šebkovicích. "Fotbal jsem hrál devět let a i v Šebkovicích jsem nějaké ty zápasy odehrál. Je zde spousta kluků, s kterými jsem hrával. Určitě bude fajn zahrát si fotbálek na trávě. Hřiště vypadá dobře." Určitě to musela být pro Patrika pocta, když zahájil slavnostním výkopem zápas mezi místním družstvem a hokejovým týmem HS Třebíč. Ale ten nejkrásnější zážitek Eliáše ještě čekal.
Podle zavedené tradice si každý hráč vítězného týmu totiž může ponechat ve svém vlastnictví pohár 24 hodin a může si s ním dělat opravdu co chce. A tak pohár putoval z města do města, ze státu do státu. A Česká republika se také dočkala.
Byla středa 26.7.2000 pět minut před půl jedenáctou a na ruzyňské letiště přistálo letadlo. Letadlo, které na své palubě přivezlo legendární Stanley Cup, nejcennější a nejstarší klubovou trofej. Tu si ihned po příletu převzal Eliáš se Sýkorou a uspořádali tiskovou konferenci, na které všechny pozvali do svých rodných měst. Patrikova oslava začala ve čtvrtek 27.7.2000 v Průhonicích, kde v devět hodin pohár od Petra Sýkory převzal. Pak pohár cestoval do rodného města Patrika Eliáše - do Třebíče, kde si ho v soukromí užil s rodiči a přáteli, o radost se podělil i v třebíčské nemocnici s dětmi. Navštívil také klub Horácké Slavie Třebíč, kde klukům pohár ukázal. "V tomto klubu jsem ze začátku sezóny krátce působil a tak jsem cítil, že to klukům musím oplatit. Chtěl jsem si s kluky zase popovídat, navíc si určitě rádi pohár osahali." A co si o tom myslel manažer SK Horácké Slavie, Karel Čapek? "Těší nás, že první hokejové zkušenosti získal právě v Třebíči. Prošel sportovní třídou na základní škole. Připravoval se spolu s Michalem Mikeskou a dalšími hokejisty. Sportovní třídy tehdy vedli profesor Vladimír Bouzek a Pavel Bakus. Dělal jsem v té době trenéra a metodika u prvního družstva. Pamatuji si Patrikovi začátky i jeho odchod do Kladna. Jsme strašně rádi, že se to takhle povedlo. Je to taková výzva pro všechny další, aby se poctivě připravovali. Šance skutečně je z každého místa. Je možnost docílit takového úspěchu i z Třebíče, v těchto našich podmínkách, jaké tady máme. Přeji Patrikovi, aby to mohl ještě zopakovat."
Pak už se Patrik chystal na náměstí. Sen hokejových generací se v Třebíči stal skutečností ve čtvrtek 27.6.2000 přesně ve čtvrt na šest odpoledne, kdy ramenatí průvodci vynesli z bílého otevřeného jaguáru s číslem 123 na kapotě na tribunu magický Stanleyův pohár. Než dozněl na zaplněném náměstí první výbuch aplausu, postál chvíli skromně v pozadí hokejista Patrik Eliáš. Ani se nikdy doopravdy nedovíme, na co v té chvíli myslel. Byl konečně doma. Vyvrcholení celého programu se tedy odehrálo na třebíčském náměstí.
Přestože je třetím největším v Česku, svojí rozlohou tentokrát nestačilo. Pamětníci dokonce tvrdili, že ani v dubnu 1969 po vítězství našich hokejistů nad Sovětským svazem, se zde tolik lidí nesešlo. Bylo zde totiž okolo deseti tisíc lidí a někteří se přijeli podívat na Eliáše a trofej z velké dálky. Sešli se zde lidé z nejrůznějších koutů republiky - od Chomutova přes Jihlavu až po Valašské Meziříčí a Pardubice. A to se jim určitě vyplatilo! Samotný Eliáš vystoupil s pohárem totiž v zhruba půlhodinovém improvizovaném pořadu na malinkém pódiu a tvrdil, že tento den je pro něj ten nejšťastnější v dosavadním životě. "Věděl jsem, že spousta lidí naše zápasy sledovala a cítil jsem povinnost se s vámi o radost podělit. Při pohledu na ten pohár mne stále mrazí v zádech. Všem vám moc děkuji, že jste sem přišli. Pro mne je to zatím nejkrásnější den mého života." Každý dotek se Stanley Cupem je pro něj něčím zvláštním. Pohár však nemohl představit i se svým jménem. "Bude se tam rýt až později, i vítězné prsteny dostaneme až na začátku sezóny," litoval Eliáš. A tak byl více než stoletý pohár představen poprvé ve svém životě ve městě menším než 100 000 obyvatel a udělal tak Třebíč na jeden den hlavní město hokeje. Třebíč tak získala letos primát a je jenom na Patrikovi, jestli se podobná příležitost naskytne i v příštích letech. A nejen to je opravdu úžasné až neuvěřitelné. Někteří z lidí si možná ani neuvědomovali, že právě vidí trofej, která pro hokejisty znamená opravu vše. Ale určitě si to uvědomoval sám Patrik, neboť z něj opravdu zářilo štěstí. Poté, co se Patrik s jásajícím publikem rozloučil, následovala oslava v rodinném kruhu a s přáteli. Druhý den totiž pohár odlétal zpět za moře - do Toronta, kde ho již očekával Patrikův spoluhráč Jason Arnott, jemuž Patrik adresoval přihrávku na gól, který definitivně rozhodl o vítězství Ďáblů ve Stanley Cupu.
A co se v Patrikově životě po zisku poháru změnilo? "Asi nic, jenom si mě lidé trochu více všímají a to je podle mě zasloužené. Doufám, že nic podstatnějšího se nezměnilo." Odborníci a lidé, kteří toho o hokeji vědí opravdu hodně, se shodují v tom, že na triumfu Devils má největší podíl právě Patrik Eliáš s Petrem Sýkorou. A jak se toto pravdivé tvrzení Patrikovi poslouchá? "Krásně. Myslím, že je to opravdu zasloužená poklona. Podávali jsme dobré výkony během základní části a dařilo se nám také v play-off. Byli jsme důležití hráči, hráli jsme pro manšaft, věřili jsme v trenéra a on zase naopak v nás. Naší výhodou bylo, že jsme neměli žádná zranění a také to, že celý tým hrál stylem, který nám sedí." Patrik věří, že zisk trofeje je pro něj to nejcennější. "Vítězství ve Stanley Cupu je podle mého názoru pro hokejistu to nejcennější, čeho může dosáhnout. I pro mě to je maximum, ale neznamená to, že bych před sebou už neměl žádné vyšší cíle. Chtěl bych si triumf v NHL do budoucna vychutnat znovu a přál bych si také vyhrát olympiádu, která má pro hráče rovněž obrovskou cenu." Talentovaný hokejista také věří v to, že jeho tým zisk titulu v příští sezóně obhájí. "Vyhrát je těžké, ale obhájit ještě těžší. Náš tým je dobrý, ale play-off je hrozně nevyzpytatelné. Může se stát cokoli. Určitě bych byl rád, kdyby se nám povedlo vyhrát znovu. Jestli to nevyjde v nové sezóně, tak to určitě vyjde v některé příští. Věřím tomu, že jsem pohár v Česku neměl naposledy!"
Utkání hvězd
Patrik měl také jako jeden z rekordních osmi Čechů, čímž byl o 3 hráče překonán rekord z loňského utkání, možnost zúčastnit se díky své skvělé formě jubilejního 50. ročníku prestižní soutěže Utkání hvězd (All-Star) zámořské NHL, která se uskutečnila 6. února 2000 v Air Canada Centre v "Mekkce" kanadského hokeje - Torontu. Jedná se o hru mezi výběrem Severní Ameriky a zbytku světa. Zde za zbytek světa Patrik dodatečně nahradil nemocného Švéda Petera Forsberga z Colorada, kterému přivodil lehký otřes mozku Bertuzzi z Vancouveru a poprvé tak měl možnost vychutnat jedinečnou atmosféru této oslavy hokeje. A jak tato soutěž dopadla? Evropa, tedy výběr světa, vyhrála nečekaně nad Amerikou 9:4.
Tento zápas si vesměs vysloužil kladné hodnocení od většiny českých hokejistů. Patrik Eliáš bral tento zápas spíše jako zábavu. "Byl to velmi zábavný zápas, jak pro nás, tak i pro diváky. Moc rád jsem se setkal opět s českými hokejisty v jednom dresu a pobavil se," hodnotil utkání Eliáš, který zaznamenal dvě finální přihrávky. V útoku nastoupil poprvé v kariéře s Milanem Hejdukem, třetím do formace byl Slovák Pavol Demitra. "Kdysi jsem s Milanem hrál za juniory, ale to nebylo v jednom útoku," vzpomněl si Eliáš.
Historie All Stars Game se datuje již od sezóny 33/34, kdy se 14. února 1934 uskutečnilo benefiční utkání, jehož výtěžek měl pomoci zraněnému Ace Baileymu. Teprve po vzniku penzijního fondu hráčů NHL se zrodila tradice zápasů, jejichž výtěžek plyne do pokladny tohoto fondu. All Star zápasy se za dlouhé roky hluboko vyryly do historie NHL a účast v kterémkoli z týmů je vysoko ceněná jak diváky, tak i samotnými hráči a trenéry. Tradice All Star je známa téměř ze všech kolektivních sportů a ze všech soutěží, ale jedině NHL má takovou váhu, že už jen pouhé jmenování či nominace zajišťuje vyvoleným pevné místo v historii. V celém předlouhém seznamu jmen All Star výběrů najde hokejový fanoušek skutečně jen nepatrné procento těch, kteří zářili jen pro jedinou sezónu. A naopak je jen ještě mizivější procento skutečných hvězd historie NHL, kterým se nikdy nepodařilo prosadit se do některého z týmů. Ale i tací se najdou, což jen dokresluje, jak náročnou soutěží je NHL, a jak nesmírně těžká a silná je konkurence.
A co vše vězí za Patrikovými úspěchy? "Hodně jsem trénoval. S Petrem Sýkorou jsme zůstávali na ledě ještě dlouho po oficiálním tréninku, pilovali střelbu a nacvičovali si různé finty. Když jsem udělal klubový rekord v počtu bodů v šestnácti zápasech v řadě, tak už se dostavil takový lauf, že to šlo skoro samo. Věděl jsem, že když se budu při hře perfektně soustředit, tak že minimálně jednu šanci za zápas jsem schopen využít. V tomhle mi hodně pomohl i náš masér, který ovládá hypnózu. Chodili jsme k němu pravidelně a v takovém relaxačním a volněném stavu si představovali, jak na ledě hrajeme. To mi hodně pomohlo. Z našeho klubu k němu chodí asi šest kluků. Na řadu se šlo po jednom, trvalo to vždy tak deset minut. Když si člověk zvykne na to, jak se uvolňovat, tak je to pak čím dál rychlejší. Já osobně to podstupoval po ranním rozbruslení před každým utkáním."